Blog
22.01.2012
Na břehu řeky stála socha, dobře ji znali,
ti, kteří kolem ní pluli, zdravili ji, ne nadarmo.
Ta kamenná socha zpodobňovala přímluvce, patrona všech plavců.
Ti plavci pluli na vorech Svatojánskými proudy poblíž vesnice Slapy,
kamenná socha zpodobňovala svatého Jana Nepomuckého.
Psal se rok 1949.
Všechno se změnilo,
přehrada, odstranění sochy, zatopení údolí a potom ticho,
v tom tichu připluly ryby.
Svatojánské proudy se proměnily v kamenité dno 40 m pod hladinou.
Po dlouhé době připluli znovu,
ne na vorech, ale s ploutvemi a v neoprénu.
Je možné, že i oni mají svého ochránce, patrona?
Možná je nenapadlo to stejné jako mě,
když za mnou přišli s „bláznivým “ projektem,
obnovení sochy sv. Jana Nepomuckého na dně přehrady.
Jsem sochař, chtějí obnovit sochu, ano vytesám ji.
22.01.2012
p { margin-bottom: 0.21cm; }a:link { color: rgb(0, 0, 128); text-decoration: underline; }
Některé náhody jsou zajímavé, proplétají se, spojují dokonce natolik, že nelze jinak než pochopit jejich naléhavost, vzít je za fakt a začít s nimi počítat. Témata soch, na kterých pracuji, jsem si jen málokdy zvolil sám, spíše mě potkaly.
Na jaře 2011 jsem z časových důvodů odmítl práci na kopii barokní sochy sv. Jana Nepomuckého pro Mníšek pod Brdy. Musel jsem dokončit mramorovou sochu Panny Marie pro trapistický klášter v Poličanech, sekal jsem ji v Itálii a na nic jiného nemyslel. Když jsem se vrátil domů do Čech, byla situace jiná.
Ve stejné chvíli mě oslovil majitel kaceřovského mlýna na Berounce, který chtěl obnovit původní ztracenou sochu. Sochu, která se z niky ve štítu mlýna dívala na proudící řeku a lidi žijící na tomto místě – krásný úkol – socha podle mého návrhu, socha sv. Jana Nepomuckého. Znovu se začalo jednat o kopii sochy sv. Jana Nepomuckého pro Mníšek za jiných podmínek a ještě šibeničnějšího termínu, potřeboval jsem ale finanční vzpruhu, a tak jsem kopii barokní sochy vzal. Originál je od sochaře Platzera a kompozice je velmi zajímavá. Do třetice za mnou přišli potápěči z Willyteamu. Vyprávěli mi o potápění Ferdinandova sloupu na dno Slapské přehrady a o záměru obnovit na původním místě 40m pod vodou sochu sv. Jana Nepomuckého. Zpodobnění sochy by bylo zcela na mě. Slíbil jsem. Oproti předchozím dvěma sochám na tuto nejsou naopak žádné finance. Pokud ale vezmu téma sv. Jana Nepomuckého jako celek, ve třech sochách, nemohu přehlédnout, jak těsně na sebe navazují.
Jaký to vlastně byl člověk Jan z Pomuku, jaký byl jeho životní příběh a proč se tento příběh stal inspirujícím, svatým? Proč se tato socha stala v Čechách nejpočetnější? ... Je skoro na každém mostu.
Pokud toto všechno pochopím, budu schopen vytvořit sochu sv. Jana Nepomuckého zcela po svém, vlastně se stane i částí mého osobního příběhu. Co mě řekne?
Zajímá Vás tento příběh? Více od pondělí 23.1.2012 na www.sochapodvodou.cz
19.01.2012
Jestliže se v tomto textu dopustím zobecnění, oprav mě, ty který čteš tyhle řádky :-)
Probudil jsem se dnes do, pro mne, krásného dne. Venku sněžilo, pršelo a občas někde nabouralo auto, neboť počasí nebylo zrovna pro řízení optimální. Pro mou sochařskou tvorbu jako stvořený den, nikam nejedu. Po dobré snídani jsem odešel do ateliéru, zatopil v kamnech a celý den modeloval. Pustil jsem hudbu na max a ponořil se do příběhu sv. Jana Nepomuckého. Zpodobnění muže, který na konci svého životního příběhu, shozen do vody, odchází z tohoto světa, drží se své vize a z druhé strany se naň dívá krásný anděl, snad podoba královny, kterou zpovídal a možná bránil před brutalitou jejího muže - krále. Takto vnímám tento příběh, který modeluji, velice osobně, nemohu jinak, je to můj pohled. Nejsem si jist výsledkem práce mých rukou, nejsem si jist historickými fakty, mám však svou vizi a té se snažím přiblížit.
K večeru již nevidím na práci a tak se jdu projít do obchůdku s italskými produkty, aby bylo doma co jíst: olivy, sýr, artyčoky a víno. Víno, to nekupuji, doma je ho dost z jihu přivezeného. Skleničku vína raději vypiju, než se vydám na zpáteční cestu noční deštivou krajinou. Krásný večer.
Setkám se s člověkem, který si také dá skleničku vína. Je smutný, deprimovaný. Začne hodnotit tento den, tuto společnost, tento svět, tento život. “Vše je špatné, Evropa, Amerika, jih možná, východ snad, v Evropě nikde naděje, lidé jsou smutní, jsou utlačováni, otročí za deset tisíc, dřou v supermárketech.......!”
Takovéto negativní zobecnění života zde, je pro mne překvapující. Kde je můj krásný den? Nikomu neotročím, znám mnoho přátel, mám se krásně, zde na severu dělám to, co je pro mne naplňující, jsou lidé, kteří chápou mé sochy a chtějí je, večeřím v malém obchůdku s příjemnou slečnou Zuzanou, která nám nalévá víno, chci přinést domů z procházky dobrý sýr, který má ráda má dcera, dá si jej k snídani.
Nenechám si vzít svůj pohled na svět, své pravdivé pociťování, i kdyby byla obecně úplně “blbá nálada”. Nezobecním, pro to žiji. Nezapřu to co cítím, radost, která mi byla dána, nemohu za to.
07.11.2011
Učinil jsem nechtěný pokus. Od června tohoto roku jsem nečetl noviny, neposlouchal zpravodajství rádia a na internetu místo prohlížení aktuálních zpráv jsem si pouštěl písničky. Jediné mediální pojítko jsou kamarádi na facebooku, kteří občas nějakou událost zmíní. A výsledek? Bezva. Potkal jsem mnoho přátel, se kterými byl čas mluvit, hrát na kytaru, cestovat. Nepostřehnul jsem, že je prý krizový stav mnoha věcí, nebojím se konce světa :-), nebojím se, že nestihnu mnoho událostí, a vytvořil jsem mnoho soch a uskutečnil několik výstav. A teď za mnou přišli z televize, kterou doma nemáme již dvacet let, že mám jít do nějakého pořadu diskutovat. Uvědomil jsem si, že mi to nedělá potíž, já se na to stejně nekoukám, a když si mohu popovídat s kýmkoliv, tak jsem rád. Jedna moje kamarádka na mě hleděla nevěřícně, když pochopila mou totální mediální neinformovanost a vážně se zamyslela, co na to říci. Je to odbornice, studovaná žurnalistka a její hodnocení mě překvapilo : „Ty žiješ v informačním luxusu !“
14.09.2011
Nevím, jestli budu moci tuhle sochu někdy dokončit, zvláštní. Mám obrovskou chuť pokračovat, tvary začínají růst tam, kde mají. Jsem však alergický na glaukonit, který obsahuje tento druh pískovce, měl jsem si dříve vzít pořádný respirátor. Co tento příběh sochy znamená ?
Teď, když kašlu prach,
vidím krásné hvězdy,
jsem jako cestovatel mezi výbuchy světel v prostoru vzduchoprázdna,
vzpomínám
a těším se na prastaré sloupy, těším se na mramorové lomy tam na jihu,
když pozoruji krásnou oblohu posetou vířivými hvězdami.
Až vykašlu poslední ostré zrnko prachu,
budu se na vás chodit dívat zas jen v noci.
Děkuji za přítomnost, Jitřenko, Plejády a Vlasy Bereniky.
 nedokončená 1 |  nedokončená 2 |
02.01.2011
Velké kamenné sochy nelze vytesat za jeden rok. Mnoho let se odvíjí před vlastní prací v kameni myšlenka, že by byla možnost jejich vzniku či obnovy. Mnoho let dozrává rozhodnutí, nezávisle na sochaři, který bude moci jednou na soše pracovat, a on to často zatím ani neví. Jsme součástí daleko širších příběhů, aniž to víme.
Od roku 2005 do 31. prosince 2010 jsem pracoval na sousoší Panny Marie, sv. Jana Křtitele a sv. Ivana pro malinké, ale velmi důležité městečko. Pro Svatý Jan pod Skalou. Toto barokní sousoší bylo v minulosti zničeno. Vymodeloval jsem podle fotografií sochu Panny Marie a z fragmentů poskládal a domodeloval sochu poustevníka Ivana. Potom jsem dva roky spolu s kameníkem Hynkem Schejbalem tesal do pískovce nové sochy. Jsou velké a v jednu chvíli, když napadl sníh a práce bylo ještě mnoho, jsem zapochyboval, zda všechno stihnu. Podobně jako to bylo v životě v legendě o sv. Ivanovi. Při práci se často sochař velmi hluboce identifikuje s tématem. Stejně tak jako jemu, tak i mně bylo pomoženo. Dostal jsem rozměr času, ve kterém bylo možné dílo dokončit. Díky rodině, přátelům, díky všem přes propast časovosti.
Přečtěte si legendu o tomto poustevníkovi, je stará, její poselství je úžasné. A odehrála se tady blízko. Ve vesničce Svatý Jan pod Skalou.
 dokončené sousoší |
15.10.2010
 socha sv. Ivana |
22.05.2010
Pohádky jsou nejznámější ty „pravé“ jadrné, dobro – zlo: buch, prásk a zloduch je na maděru, princezna se vdává a chudý chasník bude zajisté tím nejvhodnějším králem. Volby jsou zajímavá pohádka, asi tam půjdu, i když z důvodu tohoto pohádkového scénáře hojně používaného v našich končinách na všech bilbordech kolem silnic se mi spíše chce odjet k moři, dívat se na krásný čistý obzor. Tenhle scénář, že politik je padouch, my s ním zatočíme a bude lépe, asi zabírá. Vyrábí se tak další politici, které tak do měsíce odsoudíme jako zkorumpované darmožrouty, a máme zase další záporné pohádkové bytosti do dalších voleb. Ještě že jsou volby jen občas, jinak bychom se tam vystřídali všichni. Baví mě v života běhu hledat to pozitivní a převedeno na pohádku se máme vlastně dost královsky. A tak jsem vymyslel, když už k těm volbám půjdu, takový systém.
Nebudu politiky odsuzovat. Vlastně některý je mi sympatický, že do toho jde, jiný méně, méně, méně a ... některý jen opravdu malinko. Tak nějakého vyberu, ale napíšu mu email, že je jako můj kámoš politik a že mu držím palce. Že ho budu podporovat a taky se ptát, jestli všechno, co dělá, myslí vážně. Kdyby to nestíhal, tak že mu pomůžeme s manželkou třeba hlídat děti. Kdyby to na něj bylo moc a propadal politické depresi, tak mu napíšu, ať nedělá voloviny a neztrácí naději. Navíc jsem věřící člověk, tudíž má ve mně taky přímluvce. Taky jsem sochař, takže když to bude dobře zvládat, tak mu pomalu začnu dělat bustu, třeba se někde jednou uplatní. Minimálně jako street art, třeba u Barandovskýho mostu. Spolu s ostatním uměním, co už tam je, můžeme založit malou galerii. No a hlavně můžeme žít v pohádkovém příběhu, kde Maruška, když jde v lednu pro jahody, tak je přinese včas, protože jí kde kdo po cestě pomohl.
22.05.2010
13.01.2010
Je léto a pak zima, horko a mráz, den a noc. Vloni jsem horečně pracoval, teď spím. Dělal jsem, aby se to stihlo do termínu, teď jsem pomalej jak šnek. Mám to lékařsky potvrzený, je zima – hybernuju, doktorka mi včera nebyla schopná najít tlak, pak se doměřila 60 na 100. Co je na tom divného? Nic, je to tak. Někdy lidi tlak maj, někdy ne. Někdy si lidi půjčujou a nakupujou, pak to splácej a nenakupujou. Někdy jsou zdraví, pak dostanou chřipku. Jednou je ředitel galerie tenhle a pak není. Zdálo by se, že život je cyklický, ale ouha, není. Existuje také pravidlo o vstupování do řeky – poprvé – podruhé – možná potřetí – velká milost je počtvrté. Dál už to třeba nejde. Nejsme v prouhu času postrkováni cykly stále. A tak to, co mi z toho vyplývá, je vděk. Vděčnost – poděkování. Za to, kdy je den, za to, kdy je horko, za to, kdy v krásné zimě odpočívám. Za to, že jsem a ne sám.
4. ročník symposia Cesta Mramoru
05.08.2009
Symposium Cesta mramoru žije! Už třetí týden se tesá do mramoru. Ještě tento i příští týden a 16. srpna v 15 hodin Vás všechny srdečně zvu k dobřichovickému zámku na slavnostní odhalení čtyř soch sochařů Václava Gatarika, Barbory Hapalové, Jury Plieštika a Miro Žáčoka. Těším se na setkání.
 pozvánka na vernisáž |  sochaři 4. ročníku symposia |
17.04.2009
Vědní obor, kterému se okrajově věnuji, je velice zajímavý a poučný. Vyvinul se tak nějak sám od sebe. Praktikuji jej vždy za chladného počasí. Mediální archeologii mi umožňuje systém vytápění našeho rodinného domu. Používáme kotel na dřevoplyn a zde je nejvhodnějším médiem pro zatápění starý denní tisk. Noviny je lépe před zapálením rozložit a zmuchlat, na ně pak třísky, polínka, škrtnout a je teplo. Při rozkládání jsem si všiml, že velice zajímavá metoda jisté reflexe je noviny před zmuchláním přečíst. Někdy postačí číst pouze titulky. Čas pro mediální archeologii je přímo úměrný ke stavu venkovní teploty a stupni promrzlosti ostatních členů rodiny.
Dnes, po krásném teplém období několika týdnů stačilo pouze trošíčku navečer přitopit, a tak jsem se studiu starých novin mohl věnovat dlouze a vychutnávat všechny finesy této vědní disciplíny, jež tolik bystří úsudek. Navíc hromada starých novin se ztenčila natolik po dlouhé zimě, že bylo možné začíst se do examplářů Mladé fronty Dnes či Lidových novin až z loňského léta.
Důležité je srovnání. Noviny přečtené napodruhé s odstupem jednoho roku potěší, zahřejí i zděsí. Političtí protagonisté a komentátoři zde tvrdí s úsměvem, že se nikdy nemůže stát to, co se následně samozřejmě stalo, s pláčem a zarputilostí varují před jistým příchodem čehosi, co samozřejmě nepřišlo. Slibují jistotu, která nenastala, a varují před hazardem, který se ukázal jako jediným stále platným, pevným a trvalým postojem. Zvláštní odrůda pro povzbuzení mimiky jsou politické radikální sliby. Oproti tomu dlouhodobé informace lze jen těžko najít i při nejpečlivějších mediálně archeologických postupech.
Tento vědní obor je i přes mé sezónní příležitostné angažmá natolik zajímavý a strhující, že se mi jednou dokonce stalo, že mi vyhasl kotel.
Jen jedné záležitosti se trochu obávám, a to je aplikace vědních poznatků do praxe. Pokud bych je aplikoval opravdu důsledně, musel bych přiznat, že žijeme ve společenském systému, který neumožňuje při následných volbách aktivitu těm, kteří se chtějí čestně přihlásit k postoji, jenž se nazývá: Zdržuji se hlasování.
Důležitá kapka v moři informací
30.03.2009
V předchozím článku jsem udělal chybu v nadpisu. Není to hrubá chyba, spíše nepřesnost. Bylo nepotřebné psát I.díl. Je mi zcela jasné, že už není třeba psát díl č. II. Je to otázka důležitosti. Není třeba zvětšovat důležitost čehosi, co ji již pozbylo. Možná by to bylo na škodu jednomu člověku, kterému by o malou kapku přibylo tekutiny do poháru sebedůležitosti. A sebedůležitost je škodlivá. Mohla by to být třeba kapka přetékající, proto pokud nenapíšu II. díl, věřím, že bude svět o kapku veselejší. A protože nic by se nemělo podle zákonu zachování tekutiny či pozornosti ztratit, raději nechám tuto jednu kapku dopadnout na informaci, která opravdu důležitá je. Vždyť celý zápas mediální pozornosti je o důležitosti.
Ve světě těch, kteří opracovávají kámen, byl za posledních minimálně padesát let důležitou postavou hodnou úcty a pozornosti pan kovář Jaromír Sál. Uměl vykovat a především zakalit kamenické nářadí. Věděl o všech sochařích a kamenících, co dělají, kde pracují a s čím. Většinu nářadí mám od něj. Dokázal dokonce vymyslet a vykovat dláta, která se běžně nepoužívají, přestože v minulosti existovaly. Vzpomněl jsem si na něj právě nyní, když dokončuji kopii jedné gotické Madony v opuce pro klášter trapistů v Novém Dvoře a používám velmi originální dláta, která mi k tomu on speciálně vykoval. Jde vlastně o kamenická dláta, ale ve tvaru dlát řezbářských, ovšem geniálně zakalených, takže jsem schopen tuto sochu dokončit ve stejném vzhledu a technologickém postupu jako v době pozdní gotiky. Tak pan kovář Jaromír Sál tento měsíc odešel do nebe. Ve věku 83. let. A ještě před pár měsíci koval. Když se podívám do polic s mým nářadím, tak jej vlastně vidím. Je důležité, že žil zde na zemi. A tato malá kapka v moři informací má pro mě chuť soli. Pociťuji její důležitost.
 Nářadí |
Plastika Entropia Davida Černého je dobrá (umění vážné – nevážné) I. Díl
15.01.2009
Říká se tomu kouzlo nechtěného, ale já myslím, že David Černý není amatér. Je to profesionál. Obdivuji, s jakou propracovaností a důvtipem je dílo provedeno. Trochu se účinkem své sochy zalekl a zaváhal, to je ale spíše sympatické a na významu to nic nemění.
Význam, který jsem v jeho soše našel, ač můj svět sochařství je na zcela opačném konci způsobu vyjádření, je oslovující. Sám jej prožívám, přemýšlím, jak tento fakt změnit, ovlivňuje mě. Tento význam mluví ironickou formou o systému a důvodech vzniku výtvarných děl. O tom, proč a za jakých podmínek vznikají.
Výtvarné umění v prostředí Evropské unie a nejen zde v současnosti ovládají granty a sponzoři. Grant potřebuje galerie, aby přežila, grant potřebuje výtvarník, aby mohl „věc“ do galerie „udělat“ a přinést, grant potřebuje odborný posuzovatel – kunsthistorik, aby mohl napsat článek a ten otisknout ve výtvarném časopisu, který potřebuje grant na to, aby časopis vyšel. Systém grantů je propracován do detailů většího a většího rozměru nevolnictví všech zúčastněných a projevuje se vytvářením dalších a dalších komisí, kde jsou výtvarníci, galeristé, kunsthistorici jako úředníci na obou stranách stolu. Do tohoto jednání vstupují sponzoři, hnací silou je pozornost médií. Souhrnný název je „multimediální umění“.
David Černý poukázal na funkčnost tohoto systému. Udělal to ve velkém. Proplul tímto systémem a na konci postavil za nemalé peníze sochu na VIP místo. Udělal ji tak, že se systém otočil, a ustrnul v údivu, jak se to mohlo stát.
Existuje i výtvarný svět bez grantů. Znám jej, žiji v něm. Ale nechci srovnávat tyto dva světy. Spíše vidím fakt, že jsou díla předem považovaná za vážná, druhá předem za nevážná. Je to zavádějící kategorie. Kamenná socha, ač vážným materiálem zpodobněná, může být nevážnou trivialitou. Naopak socha z plastu se může, ač v groteskní formě, vyjádřit zcela vážně. Někdy může dokonce umění vážné i nevážné přispět k tomu, že se něco vážně změní k dobrému.
Dobrodružství této sochy Davida Černého se ještě vyvíjí, a tak tento článek považuji za I.díl.
Prezentace knihy Pražská legenda
12.12.2008
Zveme vás na prezentaci
nového vydání knihy
VÁCLAVA RENČE
Pražská legenda
O autorovi promluví
novinář Rádia Česko Adam Drda.
Na klavír hudebně doprovodí
sestra Anna Karola Biolková.
Kniha vychází jako první svazek
bibliofilské edice
nakladatelství Kyvadlo v počtu 70 kusů.
16.12. 2008 v 18:00 hodin
Muzeum Karlova mostu,
Křižovnické náměstí, Praha 1
Knihy budou exklusivně v prodeji v Muzeu Karlova mostu.
25.11.2008
Socha je jako meteorit, ne svým tvarem, ale příběhem vzniku. Kámen, ze kterého bude socha, je po dlouhé věky spojen s planetou. Jednoho dne se oddělí, pomalu putuje, váhá. Potom se dostane do gravitace sochaře. Přitažlivé síly působí oboustranně. Přeskočí jiskra a zažehne se ohňostroj vzniku sochy. Kámen v tomto záblesku přijde o většinu své hmoty, sochař o mnoho energie, kyslíku a když společně dopadnou, mají oba hluboko vrytý čas společného příběhu. Je to čas narození sochy. A tento text je věnování, průvodní list nebo zápis do matriky? Pro mě jako sochaře jsou to slova na cestu. Na cestu soše z bílého carrarského mramoru, kterou jsem dokončil 8.8.2008. Osazena byla v Rakovníku. Je to náhrobní plastika pro maminku jednoho člověka, který má rád výtvarné umění. Nechtěl jsem, aby tento kámen vznikl jen jako kámen smutku či vzpomínky. Jeho název má jméno budoucího děje, jmenuje se „Vzkříšení“. Pro mne zůstane nejvíce vzpomínek na tuto sochu z doby, kdy byla ještě ne zcela otesaná, na dobu, kdy vidím, co z meteoritu může být. Prožil jsem s ním cestu dlouhou půl roku.
 lomy na mramor v Carraře |  nový blok mramoru |
 práce na soše |  práce na soše |
 po dokončení v ateliéru, ještě než ji odvezu |
30.10.2007
 Andílek |
na výstavu mrtvých těl nepůjdu
07.05.2007
Na výstavu mrtvých lidských těl nepůjdu, je to jednoduché. To, co tvoří lidské dějiny, je podle mého z velké části obsah lidské obraznosti. Je to poklad, klíč a velké tajemství. Chráním jej, vážím si jej. Je z velké části darován v dětství. Nyní jsem natolik svobodný, že mohu o obsahu své obraznosti rozhodovat. No a tím je to jednoduché, proč bych se díval na tuto výstavu, svá tajemství si střežím.
04.05.2007
Je mnoho druhů setkávání. Asi podle druhu záměru, ať vědomého nebo podvědomého. Připadá mi, že většina setkávání jsou v dnešní době spíše obchodní schůzky. Jsou na bázi využitelnosti. Jsou záměrné. Také většina lidí má vyhraněný záměr - cíl - sen - vizi, ke které směřuje, a využívá všech příležitostí. Setkání s někým je potom příležitost. Nehodnotí se krása setkání, ale prospěšnost schůzky. Čím zajímavější, vlivnější osobnost, tím větší příležitost využití tohoto času k uskutečnění osobního cíle. Chodím na schůzky. Vyhledávám raději setkání. Setkání je dar. Mění. Je dokonce možné, přejít ze spěchu schůzek na úžasnost setkávání. Znamená to ztrátu vytčeného cíle a nahrazení hledáním smyslu. Při objevování smyslu začnou setkání do sebe jakoby zapadat. Jsem z toho nadšený, asi vyhodím diář.
20.02.2007
Známá - neznámá, vědomá - nevědomá je asi cesta sochařství. A pro mě je cesta sochařství způsob života. Zcela se vše propojilo. Práce - tedy sochařství - s mou rodinou, s přáteli, s mým časem, kterému se říká "volný", s mým nadšením i poučením - ze soch povedených i nepovedených. Jenomže když se všechno takhle spojí v jedno, ztrácím hodnocení a rozdělování na povedené - nepovedené. Spíše je to prožívání, až takový odstup, který umožňuje se na vše dívat jako na příběh. Ten nelze hodnotit, jestli je dobrý nebo špatný. To by bylo jako jed, otrava. Ten příběh plyne a místo hodnocení zkouším zažívat a chápat jeho smysl. Pociťuji, že smysl je v něm neustále. Pochopení tohoto se po nějaký čas vynoří, jsem si ho vědom, hřeje mě, dává mi nadšení. Potom se milosrdně znovu zanoří do plynutí a právě čas dalších událostí a rozhodnutí překryje momentální pochopení smyslu příběhu. Myslím, že toto skrytí, takové "zanoření" pochopení na nějaký čas je opravdu milosrdné. Pochopení je tak nádherný pocit, že mám chuť si jej přivlastnit, hřát se v jeho přítomnosti. To by s postupem času bylo ale nepravdivé, byla by to iluze, snaha o zastavení něčeho, co je plynoucí. A tak své pochopení s nadšením zase opouštím, s důvěrou, že se po mně neznámé sumě prožitých událostí a skutků znovu poskládá a vynoří. Objasní mi jej smysl, který plyne v příběhu neustále. Možná, že i kdyby již pochopení nevyplavalo na povrch, nevadí to. Čím dál více mi ze způsobu sochařského života vysvítá, že lze vnímat přímo smysl svého příběhu. A to je Někdo, s kým lze mluvit. Díky.
25.01.2007
Sochy příběhy - nazval jsem takto mou budoucí výstavu v muzeu v Jílovém u Prahy. Bylo potřeba říci název, a tak jsem napsal ten nejpoužívanější pro sochy, které dělám. Teď mi to ale vrtá hlavou díky dnešnímu setkání s člověkem, který je velice přemýšlivý a s nímž jsem hodinu a půl strávil v báječném rozhovoru o zkrácení vnímání na pouhé pojmy, nazval to "výroky o skutečnosti". Bojím se zkrácení, nechci přijít o skutečnost. A tak se pokusím o vysvětlení, jen tak, pro sebe, možná i pro někoho, kdo čte dlouhé texty. Pokusím se neříci výrok o mých sochách, ale vrátit název výstavy do krabičky, která nebude otevřena. Pociťuji příběhy, jejich plynutí, jádro, náboj, abstraktní pravdu, konkrétní osobu, která nevědomky příběh naplňuje. Vidím před sebou děj, někoho, kdo je tímto dějem zcela pohlcen, až se stává jeho obrazem, zpodobněním, později ikonou, světcem. Stane se pojmem. Příběh svatého Tomáše - Zaváhání. Příběh svatého Norberta... Příběh toho a toho - to a to. Nejraději by bylo zahodit popisky. Možná by stačily pouze popisky. Jsem člověk, který pracuje s kamenem. Přitahuje mě to. Když dlouho nemohu otesávat kámen, jsem nervozní, kreslím alespoň to, co budu tesat, až bude příležitost. Čím delší je čekání, tím větší nervozita. Potom je možnost, mám čas, mám dar času. U kamene nastává bezčasí, vypínám myšlení. Začíná příběh. Není to vzdálený příběh někoho. Jde o sled uskutečněných rozhodnutí. Rozhodnutí ne myšlenkových. Rozhodnutí rukou, očí. Vtahování do těchto rozhodnutí. Následnost jednotlivých mikro činů - jednotlivých úderů kladiva do dláta v souladu s viděním. V kameni je každý úder zvláštní svou důležitostí. Nelze jej vrátit. Odpadlá část (šibra) se už na původní místo nikdy bezchybně nepřilepí. Je nutné přijmout zodpovědnost za každý úder. Přitom nelze rozumem zodpovědnost řídit. Tesání je nemyšlenkové, síla úderu i směr jsou podvědomá funkce citu. Rodí se dobrodružný příběh. Zažil jsem několik zvláštních chvil při opracování kamene - krystalicky čistý děj toho, co jsem zmateně právě popsal. Byla to chvilka, kdy jsem se díval na své ruce, jak pracují. Popisovaly ne to, co si myslím, ale to, co jsem právě v posledních měsících prožíval. Byl to vzorec mého příběhu. Tvar se obracel, z jedné strany na druhou. Uvědomil jsem si, že to není žádná výjimečnost. Tak se to stává nyní a již to bylo, bude. Ale jak. Odkud to přichází, je a kam jde. To už je silný kafe, kam až zašlo pouhé obyčejné ťukání do kamene. Silný zážitek, osobní příběh, který plynul po nějakou dobu. Ta doba byla těžko změřitelná. Příběh. Příběh Obrácení. Pak další dny jsem měl možnost znovu pracovat - byl to Příběh Zaváhání. Možné bylo napsat popisky, možné bylo začít číslovat - první, druhý. V číslech se ztrácela ta krásná životnost. Přesto jsou to - kameny, mramory, sochy. Pro mě příběhy. Protiřečím si. Popisuji, dělám právě zjednodušený výrok o skutečnosti. Je to nedočkavostí, zítra, až se rozední, půjdu do dílny zažít možná nad kusem mramoru příběh ...
20.11.2006
Na přebalu jedné knihy jsem si přečetl znovu, tak často vyslovovanou myšlenku - soud o této době. Nejsem schopen se s ní ztotožnit. Tento soud zní : "..............únikem před neradostnou skutečností moderní konzumní společnosti". Nepřipadám si tak obklopen konzumem, nepřipadám si neradostně. Je mi vlastně velice dobře na tomto světě. Mám enormní pocit vděčnosti za každý další den, protože většina z nich je krásných. Možná je důležité, čím se člověk obklopí. Možná, podstatně důležitější je rozhodnutí a síla naplnit své rozhodnutí. Snad nejpodstatnější je zkušenost, že této síly k naplnění rozhodnutí není člověk schopen a je mu proto dávána. Rozhodnutí však zůstává na každém. Je blbost kritizovat spotřební společnost, vždyť ji ani neznám, nejsem schopen v celku poznat. Poznávám to, co je kolem mě a to jako spotřební nepůsobí. Vybral jsem si to tak, televizi jsem vyhodil před 10. lety, občas si koupím noviny, když nechci, nemusím. Věci co mám mi stačí, další kupovat mě nikdo nenutí. Topíme doma dřevem, studnu máme vlastní. Kdysi jsem se tak se ženou rozhodl. Naše děti tak vyrostli, nyní volí život, jak oni chtějí. Je krásné se na ně dívat a fandit jim. Práci miluji, dělám co mě baví a v sochařství mě baví mnoho příběhů. Jedna okolnost je ale na zamyšlení. Všechno je možné ztratit, vše je závislé na jediném. Prožívání osobního příběhu musí dávat smysl. Po dva roky jsem vždy v zimě chodil do nemocnice Pod Petřínem. Tuto nemocnici vedou Boromejky a zřídili zde také oddělení, kde se léčí děti ze závislosti na drogách. Jmenuje se Detox. Jednou v týdnu jsem si chodil s dětmi kreslit. Odhodlávám se znovu začít i letos. Příští týden začnu. Ty děti jsou perfektní. Jejich příběhy jsou ale velmi silné. Kreslíme většinou portréty, sebe navzájem. Při kreslení často vidím jejich tváře na rozhraní mezi rozhodnutím a bezcílností. Spotřební společnost, nebo nespotřební, kultura, umění, zaměstnání, škola, to je úplně fuk. Oni jsou na pomezí rozhodnutí co má a nemá smysl. Jsou obohaceni o tuto, tak základní volbu, kterou ve svém věku 14 - 18 let berou nesmírně vážně. Většina z nich je závislá na drogách proto, že jejich nejbližší jim pocit smysluplného života zdevastovali, nebo i vzali. A přesto, mluvíme při kreslení i o tom, že život je krásný. V té chvíli je a bude jistě nadějný i dál. Já to tak beru a je moje představy baví, někdy je rozesmějí. Obdivuji se Boromejkám, které Detox provozují. Stát jim pomáhá jen minimálně, provoz tohoto oddělení nemocnice je ztrátový. Úspěšnost vyléčení narkomana je prý obecně možná jen v 10. ti procentech. Držím řádu sester Boromejek palce, aby neztratili v tomto případě přesvědčení o smyslu svého konání. Pokud někdo čtete tenhle blog a máte možnost trochu Detox podpořit, udělejte to. Naše doba není konzumní :-) http://www.nmskb.cz/
30.10.2006
Tento blog je pro mě pokusem, testem. Jednou mě napadla myšlenka o pravdivosti bez mezí. Představa absence nepravdivosti. Snažím se ji prozkoumat. Není to jednoduché. Ale je to obrovsky přitažlivé. Úvaha je prostá, návod jednoduchý. Nelze ji prozkoumat teoreticky. Je to dobrodružná cesta. Veselá. Dá se vlastně po ní jít jen s určitou dávkou nadhledu, humoru. Říci pravdu vážně, je na pováženou. Mám kamaráda kameníka, velice si ho vážím, ten říká pravdu vždy. Má zvláštní druh humoru, těžko pochopitelný. Často dostane přes hubu, asi proto, že není na první pohled znát, jestli to myslí vážně, nebo zda si dělá legraci. Myslí to po pravdě, znám ho. Naposled, když jsme spolu byli na pivu v Libni, tak jsem málem dostal přes hubu s ním.To co mi láká je životnost, kterou dostanou všechny události, pokud se držím tohoto pokusu. Možná jsem tak trochu "závislák" na pravdivých situacích. Nelze při tomto dobrodružství používat vypočítavost, ani kalkul. Má žena mi říká že jsem blázen. Jednou jsem si musel pravdivě přiznat, že mám nutkání jet do Prahy, ale nevěděl jsem proč. A byla to opravdu skutečná situace, zavolal mi jeden člověk a protože jsem byl právě před dveřmi jeho firmy, vešel jsem přímo bez ptaní sekretářky do kanceláře. Udivilo ho to, vymýšlel takovou malou boudu na mou peněženku, jak by jsem musel zaplatit dopravu kamene dvakrát. Usmáli jsme se a dohodli, že je vše v pořádku. Je to úžasné dobrodružství, vážně.Zkoušel jsem dát všanc pravdě i své přesvědčení, to v co věřím. Říkal jsem si, že pokud bude mít někdo takovou pravdu, že mě to přesvědčí, tak si to přiznám a změním se. Doporučuji, jednak je to zajímavé, protože jsem si všimnul, že ostatní lidi se zájmem poslouchám, ale hlavně vystoupí znovu ta životnost. Taková životnost rozhovorů a setkání, docela nabroušená do rozhraní. Tak jsem se trochu změnil, ale v tom, že jdu za tím, kde je ta životnost. Mám nutkání napsat velké Ž.
18.10.2006
Je možné žít v pravdě. Být zajedno v tom, co si myslím, co říkám, co konám a copociťuji. Pravda má smysl. Podle této jednoduché úvahy je doba vždy zralá na různé druhy a různé dočasnosti smysluplného konání. Někdy má smysl pouze vypracovat si nějaký obnos, aby bylo možno zajistit přežití své, to je nejkrátkodobější smysl naší doby. Zároveň nejvnucovanější. Kolotoč "Pracuj - kup si" a stále dokola je výhodný pro ty, kteří tento kolotoč ovládají, neboť jim umožňuje delší smysl. Jsou schopni získat nadbytek a zařadit do koloběhu ještě "Užívej si". Ti, kteří jsou schopni podle nějakých návodů, ať z doby dávné, či současné, přistoupit na princip místo "užívej si" "daruj", ti přicházejí pozvolna k otevření dalších dimenzí. V tomto bodu je však důležitá otázka. Je zachována pravdivost? Je možné být zajedno v tom, co si myslím, co říkám, co konám a co pociťuji? Pokud ne nemá to smysl. Nemá smysl rozdávat. Byla by to přetvářka, na přetvářku se dá si zvyknout. Končí to blbě, není už nadbytek, není co rozdávat, je lépe si přiznat pravdu a vrátit se. Nadbytek je vlastně darován v té chvíli, pokud to je obohacením. Nadbytek přichází. Není to jen materiální záležitost. Nadbytek je právě v tom, že pociťuji smysl a jsem schopen se jím nechat vést. Dokonce tento pocit rozdávat. Vstupovat tam, kde byl smysl ztracen a snažit se zažehnout naději smysluplného konání, že je to možné. Smysl sám nechat proudit, on přichází a zapaluje. Lidi jsou schopni se nadchnout. Hledal jsem Boha a zjistil jsem, že on je uprostřed Pravdy, je jejím smyslem, on je Smysl. Ale na to je doba připravená, nebo není. Smysl se jakoby vynořuje a ztrácí. Ne :-) On je tu vždy, to jen nejsme vždy schopni si přiznat pravdu.
Budišov - umění v zajetí peněz a politiky
11.10.2006
Dneska jsem se dozvěděl, že policie zatkla a zavřela starostu Budišova. Celkem mě tato událost rozhodila. Budišov totiž znám a dokonce pro tuto obec pracuji. Pan starosta Péťa byl zavřený za machinace s penězmi na kulturní památku, na opravu zámku v Budišově. A já pracuji na opravě soch u tohoto zámku. Tedy podle smlouvy jsem měl na restaurování krásného sousoší Svaté rodiny letos pracovat, ale z Budišova se nikdo neozval už rok a prý nemají peníze. A zatímco mě stojí v ateliéru sousoší z rozpadajícího se kamene. Někdo se prý domlouval, jak získat peníze které jsou na sochy v Budišově určené.Tak trochu mi to připomíná, jako kdyby si někdo vyhlédnul invalidu, jako dobrej kšeft, systém - koupím mu berle , bude mi vděčnej, dám mu dřevěný, vyúčtuju duralový, zbytek si nechám. Jde jen o to, aby mi někdo na tuto dobročinnost dal správný grant.Jenže já se vzpírám tomu, aby se stávalo umění převážně předmětem kšeftů a politiky. Podle mého je jediná možnost: snažit se pochopit, co umění znamená, snažit se vnímat, jestli něco říká. To je samo s sebou - těžké. Znamená to mít citlivost, čas, touhu pochopit toho, kdo tenkrát sochu nebo obraz udělal. Představuji si, jak dávám svůj vlastní lidský čas do toho, aby byla socha. To jsou hodiny a hodiny. Příjdou moje děti, "táto nech už toho, pojď si se mnou hrát", "ne já ještě musím dělat, aby ......" Vlastně proč. Aby jednou někdo vzal tu sochu co udělám, jako předmět svého kšeftu. Aby se ani trochu nezamyslel nad příběhem té sochy a jen z toho dojil peníze, ať se socha třeba rozpadne. Je to smutný, vzpírám se tomu, vzpírám se politice systémem "dřevěných berlí". Ať se nad tím tito tvůrci grantů zamyslí. Berou tím chuť do života například spoustě sochařů a malířů. Berou jim smysl, proč umělecká díla dělat, proč jim věnovat lidský čas. To potom je i umělec odrbán a ponížen jen na to, že si vydělává na živobytí a je vlastně taky pasován do role kšeftaře. Ne že by takoví nežili. Ale já tomu nevěřím. Jsem asi blázen - optimista. Sochy se dělají do kamene těžko, ale na dlouho. S nadějí, že ti kteří kolem nich budou chodit, si jich všimnou, budou je chápat a mít rádi. Budou hledat smysl v nich. Ten musí z jejich přítomnosti vyzařovat, protože sochaři je přece dělají s nadšením, že jejich hodiny s kamenem smysl měli.To sousoší z Budišova je krásné, chtěl bych jednou jeho restaurování a kopii dokončit. Ne jako kšeft, ale proto, že ten, kdo sochu dělal, jí dal s radostí kus svého života a to je na té soše znát.
 Sousoší Budišov |
20.03.2006
Lidé jsou usilovní ve vytváření dalších živoucích světů. Nevím, zda tyto světy jsou latentně přítomny a my do nich jen vstupujeme, nebo zda je přímo vytváříme. Nevím. Vidím ale s určitostí něco ve svém žívotě. Je zde nový velice po přítomnosti a pozornosti dychtivý svět počítačů. Poutá pozornost, přitahuje ji, nořím se do něj. On žije z naší přítomnosti, mohutní jí, vynucuje si jí. Zabydlujeme se v něm a tím jej zpětně vytváříme. Dáváme mu energii, živíme jej. Při delším pobytu v něm pociťuji ztrátu tepla, doslova vychládám. Je veliký rozdíl, zda počítač používám ke svému záměru, nebo zda se jím nechám unášet. Rozdíl je v teple - je buď ponecháváno, nebo se ztrácí. Při tvorbě, například když maluji obraz, nebo pracuji na soše, tak získávám obrovské množství tepla - vnitřního a postupně i tělesného. U počítačové hry je tomu naopak - ztrácím tělesné teplo a postupně i vnitřní až k bezradnosti a depresi.
11.03.2006
Napsat myšlenku a vidět její ozvěnu. To je fascinující možnost. Vzpomínám na jednu chvilku v horách, na jihu Evropy. Byl tam neskutečně čistý vzduch, skály a vůbec žádná přítomnost civilizace. Bylo to v Albánii. Nikde nebyl jedinej drát elektriky, žádný signál telefonu. Hledal jsem tam tenkrát kamarády. Ten vzduch byl tak čistý, že jakoby čekal na slovo, které někdo řekne. Zakřičel jsem jména mých kamarádů a skoro jsem viděl, jak ten zvuk běží údolím.Možná je blog něco stejného. Chtěl bych občas zakřičet taky nějakou svou myšlenku, s nadějí, že se někdo ozve.Mnoho lidí se mě ptá, na pokračování příběhu mých ztracených kamakádů. Jak mohu odpovědět, když nic nevím. Do dněška čekám, že z těch albánských hor něco zazní.Rád by jsem přemýšlel na tomto blogu nahlas a pokud dostanu odpověď, bude na světě veseleji.
petrvana@petrvana.info