Blog

Setkání s andělem - 16. příběh: Setkání Jana z Pomuku s Andělem – socha pod vodou

24.02.2017 23:29

Tuto sochu jsem chtěl vytvořit jako příběh. Příběh Sv. Jana Nepomuckého. Je to zpodobení chvíle, kdy se uzavírá pozemský příběh Jana z Pomuku a začíná nový život. Život Svatého Jana Nepomuckého. Fascinující, zázračná chvíle. Pod vodou, pod hladinou Vltavy, kam byl Jan shozen z Karlova mostu, za to, že bránil tajemství. Zpovědní tajemství královny. Ale tady chci psát příběhy soch z výstavy. Proč vznikly, kam putovaly a kdo za nimi a kam může přijít, aby je viděl. Tohle je poslední o které píšu, protože zítra výstavu odvážím, končí po dvou a půl měsíci. Děkuji moc všem, kteří mi s ní pomohli.

Když nejsou sochy na výstavě, jsou doma v ateliéru, nebo zpátky ve sbírkách sběratelů, nebo na svém místě v architektuře, pro které vznikly. Jednu sochu si ale na výstavu půjčit nemohu, protože je na svém místě 43m pod hladinou Slapské přehrady. Je to socha pod vodou. V roce 2011 za mnou přišli potápěči Jirka, Jana, Willy, Zajíc z Willyteamu. Potápějí se na Slapech a rozhodli se, že na původním místě obnoví něco, co tam bylo a není. Podle starých fotografií na místě horního slapu osadili pod vodu repliku Ferdinandova sloupu. Bavilo je to natolik, že se rozhodli obnovit i druhou památku na tomto místě – „sochu Nepomuka“. Oslovili mě a já na to kývnul. Nakonec vznikla kamenná socha přesně pro tento projekt. Byla mi hodně blízká a já se s ní ani nechtěl rozloučit. Chvilku jsem s ní ještě plaval pod hladinou a pak doputovala s potápěči až na její místo v tichu a tmě na dně, kde nahradila chybějící původní sochu na původním místě. Ale své návštěvníky má stále. Na stránce socha pod vodou se objevují fotky expedic, návštěvníků – potápěčů.

A protože nejsem potápěč, kamennou sochu Setkání s Andělem již neuvidím. Ale zůstal mi model, který jsem na začátku této práce vymodeloval a podle kterého se sekalo do kamene. Ten jsem nechal odlít do bronzu. Bronz má jednu fajn vlastnost: může být více originálů. V tomto případě tedy čtyři. Jeden bronzový je v Římě v Nepomucenu uprostřed mramorové kašny, jeden bronzový v zahradě vily v Černošicích, jeden kamenný na dně Slapské přehrady a jeden bronz nyní zakončuje výstavu. Je to setkání s Andělem.

Děkuji všem, kteří sochy navštívili a těším se na setkání příště.

 

Setkání s andělem - 15. příběh: Kde vznikají sochy

22.02.2017 10:45

Vznikají sochy v ateliérech umělců, nebo v lomu mezi bloky kamene, nebo na akademiích? Myslím, že ne. Socha vzniká v hlavě, je to vize. Pokud se jako obraz v hlavě narodí, poskládá se z předešlých vizí a furt a furt a stále tam je a neodchází, pak je už jen chvilka k tomu, najít místo, kus kamene a potřebný čas, aby se mohla narodit. V roce 2000 jsem vysekal kopii sochy Immacolaty pro mariánský sloup. Tu sochu vytvořil před 300 lety Jan Jiří Bendl a její kompozice je geniální, krásná. Stále jsem měl v hlavě ten „luk“ napnutých tvarů, který v prostoru stoupá až do očí postavy Marie a jejím pohledem pokračuje dál do sféry za hmotou. Tato kompozice je tak zajímavá, že jsem začal dělat malé sošky, jen tak pro sebe, abych to pochopil. Na výstavě, která je nyní ve strahovském klášteře a kvůli které píšu tyhle texty příběhů vystavených soch ty malé sošky také jsou. Nechtěl jsem Bendlovu kompozici opakovat, ale pokračovat v ní. Přenést ji do mého současného světa. Měl jsem v hlavě příběhy soch, které jsem v abstraktní formě sekal do kamene jako určité plynutí. Proud větru, který nás objímá a unáší. A měl jsem v hlavě Bendlovu kompozici ženy s drapérií. Postupně tyhle myšlenky srostly a už nechtěly z hlavy odejít. Pak už byla jen chvilka k tomu, najít místo, kus kamene a potřebný čas, aby se mohla narodit :-).

Odjeli jsme s kameníkem Hynkem do italského Vitorchiana. Rok před tím jsme tady sekali ještě s bráchou Tomem tři velké kameny, které Vitorchiano věnovalo pro Mariánský sloup. Žili jsme u sester trapistek, které nám půjčili malý domek na kraji vinice. Krásný kus života a tak jsme se sem vrátili. Byl leden, ale pro mě v Itálii krásné počasí na práci. Sekal jsem sochu podle své vize a Hynek kartuši s nápisem v lomu Giorgia Chiodo. V těsném sousedství města Vitorchiano je hodně lomů na pískovec, Giorgio má ale i mramor a travertin. Kolem je krajina starých Etrusků. Inspirace jako hrom. Vznikla socha. Představil jsem ji již na několika výstavách. Kde najde své místo není ještě jasné. Ale vím, že je to jedna z důležitých myšlenek, kterou jsem chtěl říci. Do Vitorchiana se vrátím, myšlenek je více a jsou pořád a pořád a stále v té hlavě.

 

Setkání s andělem - 14. příběh: Reliéf Madony

03.02.2017 09:04

Chtěl jsem popsat všechny příběhy soch z výstavy, ale nestihnul jsem to do 31. Ledna. Výstava byla prodloužená o měsíc, hurá, třeba své předsevzetí stihnu :)

Jednou mi řekl Karel Král, kameník, herec a můj čtvrťák na střední škole v Hořicích: „Vy sochaři se tak rádi nimráte v těch reliéfech“. Pravda, reliéf není socha a trochu je, není obraz a trochu jej připomíná. Reliéf je tajemný svět sám pro sebe. Všechny sochaře vždy přitahoval svým tajemstvím. Málo kdo jej zvládnul tak geniálně, jako Řekové na tympanonu Parthenonu na Akropoli o kterém jsme se všichni učili. Ale mnoho sochařů vytvořilo tak krásné reliéfy, které jsem viděl a zůstaly navždy v mé obraznosti schované. Třeba bronzová brána do Ráje od Ghibertiho ve Florencii, reliéfy Giacoma Manzu a také vrata ve Františkánské zahradě mého kolegy kováře Petra Císařovského. Navíc jsem chvilku byl v ateliéru medaile na AVU. Ale neměl jsem trpělivost na mrňavé reliéfy ze sádry. Chtěl jsem sekat do kamene. Přesto je reliéfní řešení geniální. Lze vysekat několik reliéfů za sebou a zobrazit tak pokračování příběhu. A to je překvapení a kouzlo reliéfu. Není to půlka sochy, je to obraz světa sám o sobě. Reliéf Madony je část projektu, který připravuji pro kostel Na Lhotce. Při rekonstrukci kostela se bude dostavovat i farní centru se sálem a chodbou. Představuji si, že někdo půjde tímto prostorem a potká ve zdi kámen. Z boku je kámen nevýznamný, ale pokud se zastaví před ním a zadívá se, může vidět příběh. Reliéfní socha je spojena s pozadím. Stopy dláta jsem chtěl vysekat tak, aby něco znamenaly. A také jsem si všimnul, že pokud není plocha za postavou Madony s děťátkem rovná, příběh se trochu proměňuje, pokud se pohybuje úhel, ze kterého reliéf pozorujete.

Na této výstavě ve Strahovském klášteru v Praze jsem chtěl vystavit ještě jeden reliéf, začal jsem ho sekat v Carraře, ale nestihnul jsem jej dokončit. Ale vrátím se k němu, reliéf je krásný svět schovaná kousek pod přední plochou kamene.

 

Setkání s andělem - 13. příběh: Madonka

19.01.2017 19:45

Sochy mají svůj domov tam, kde je lidé přijmou do své pozornosti.

Všimnul jsem si, že pokud se některý obraz, nebo socha ocitne v domě, je to jako by ten, který jej vytvořil, byl tak trochu také přítomen. A tím je to vlastně velice zavazující. Něco jiného je veřejný prostor, nebo galerie. Kdysi na Akademii jsem slyšel super přednášku filosofa Petra Rezka o teorii, co je to obraz (a vlastně také socha). Obraz vzniká někde mezi tím, kdo ho vytvořil a tím, kdo jej pozoruje. Málo kdy je umělecké dílo vidět. Někdy je nedostatečně vyjádřené ze strany umělce (není co pozorovat), někdy si jeho pozorovatel místo čistého vidění a zažívání dosadí naučený pojem a je vymalováno. Socha, obraz jako by nebyla. Kus kamene a člověk kolem sebe procházejí a míjejí se. Socha nemá místo v pozornosti. Jenže o co závaznější je dělat na soše, která bude uprostřed rodiny. V centru domu. Bude mít stále co říkat?

Sekal jsem sošku Madonky pro rodinu Dočekalovi. Chtěli si ji dát doprostřed domu. Je to osmičlenná rodina, sochu budou mít ve své pozornosti dětské oči. Chci, aby je provázela a byla jim blízká, zároveň byla malým tajemstvím. Celou dobu, kdy jsem na této sošce pracoval, jsem na ně myslel.

Dnes je u nich doma, v jejich pozornosti. Několikrát jsem byl pozván na návštěvu. Teď jsem je požádal a odnesl jim tuto sochu na výstavu do Strahovského kláštera na měsíc a půl. Na výlet :)

Připadá mi, že kolem soch je částečně vidět jejich příběh.


Časosběrné video sekání Madonky

 

Setkání s andělem - 12. příběh: Madonna per Cavatore

16.01.2017 21:59

Ve všech lomech okolo bylo ten den v září 2014 ticho. A byl pracovní den. Ve vesničce Colonnata, kam jezdíme za svým snem, který nazýváme „Jižní ateliér“ je jasné, že kolem dokola se těží bílý mramor. Je to vidět, ale je to také slyšet. S pravidelnou přesností se v šest ráno rozjedou lomové stroje. Náklaďáky šplhají po úzkých, velice strmých cestičkách na vrchní patra lomů. Velký hydraulický sbíjecí kladiva na pásových podvozcích se dopraví na místo a začnou rozbíjet nepotřebné prasklé bloky na štěrk, který je potřebný. A velký nakladače „rúspy“ kameny nabírají a sypou přes velká kovová síta, nebo do korby náklaďáku. Prostě práce je opravdu slyšet. Kdo má srdce pro kámen, nevadí mu to. Vstane, jde do lomu a tam začne dělat svůj vlastní kravál. Já sekám, řežu, lámu, mám na uších sluchátka a je mi krásně. Večer všechno utichne, lidé se umyjí od prachu, nalijí si první sklenici vína, povídají, jedí lardo, pomodori e salsicci a dívají se na hory bílého mramoru kolem sebe. Je jim dobře. Hory jsou vysoké, nebezpečné a krásné.

Ten den bylo ticho. Ptal jsem se v krámku Alberty proč. „Včera zemřel chlap v lomu, zavalil ho blok, dnes je ticho pro něj“. Lomy v Carraře jsou krásné, ale práce je velmi nebezpečná. Na mnoha místech jsou v krajině a v malých městečkách výklenky se sochou Madonny per Cavatore. Madona ochraňující lomaře. Mají ji ve velké úctě.

Druhý den jsem hledal v lomu správný kámen. Aby měl charakter okolních stěn lomů. Aby měl hrubé lomové plochy. Vysekal jsem na jeho hranu obrys vystupující ženy, která se přimlouvá za všechny, kteří jsou v lomech. Má představa Madonny per Cavatore. Do šikmých ploch jsem vysekal záhyby, které se vinou tak, jako silnice v zářezech skalních stěn. Dal jsem ji Alvisemu. Pochopil to. Byla pro něj zcela jiná, než které by na tohle téma čekal, ale právě proto ji pochopil.

Našel jsem v lomu ještě větší kámen a začal sekat sochu na stejné téma ve větším rozměru. Tu, kterou jsem potom z italského lomu přivezl domů. To je příběh Madony lomařů, která je nyní na výstavě v rajském dvoře Strahovského kláštera v Praze.

 

Setkání s andělem - 11. příběh: Immacolata

12.01.2017 11:29

To bylo takhle (je to takový detektivní příběh ;) ): V krásné, malebné vesničce Svatý Jan pod Skalou je barokní kostel. Pod kostelem je pramen výborné vody, říká se, že zázračné. Na šítu kostela byly tři barokní sochy. Jenže základy kostela na prameni se hýbou, zdivo a klenba praská a tak už v baroku musel architekt Kryštof Dientzenhofer klenbu předělat a štít odlehčit. Sochy byly sundány a uprostřed vesničky z nich vzniklo samostatné sousoší. Na vysokém barokním podstavci socha Panny Marie Immacolaty. Vpravo na cihlovém soklíku socha Sv. Ivana, vlevo Sv. Jana Křtitele. Sousoší tam stálo dlouho a pomalu chátralo. Kámen, ze kterého byly sochy vysekané, nebyl kvalitní a rozpadal se. Ale v padesátých letech minulého století rozpad sochy Immacolaty urychlil jedoucí traktorista, který do soklu drcnul a ona spadla. Byla to doba duchovním sochám nepřející, proto fragmenty sochy vzali a vyhodili. V sedmdesátých letech jelo kolem sousoší auto a drclo do Sv. Jana. Spadnul a rozbil se. To už byla trochu jiná doba a tak byla v Hořicích vysekána kopie a osazena. V devadesátých letech se začala naklánět socha Sv. Ivana. Cihlový soklík se rozpadal, socha se kácela. Kácela se stále a stále, až v roce 2005 slavnostně spadla a rozbila se na šedesát kousků. Pak přišel osvícený pan starosta a ten všechno změnil. Sehnal finance, objednal sochaře restaurátora a dnes uprostřed Svatého Jana pod Skalou znovu stojí sousoší. Pracoval jsem na tom pět let.

Sochu Immacolaty jsem znovu vytvořil podle dostupných fotografií. Vymodeloval jsem nejdříve třetinový model, podle kterého jsem vysekal do pískovce velkou sochu. S tímto modelem jsem si vyhrál do detailu. Musel jsem tvary domýšlet a hledat, jak to barokní sochař přede mnou myslel. Bylo to pro mne zajímavé, objevné. Sousoší bylo vysekáno, osazeno. Po několika letech práce mi zůstal v ateliéru jen tento sádrový model. Je to tak vždycky. Kámen mě opustí, když se socha dokončí. Poprvé mě napadlo, že bych si mohl model nechat odlít do bronzu a mít tak část sousoší, na kterém jsem dělal, v trvalém materiálu, který budu moci třeba vystavit na výstavě. Seznámil jsem se s litci bronzu, cizeléry, se světem kde vznikají bronzové sochy. Díky mému modelu pro ztracenou sochu Immacolaty jsem pochopil možnost a krásu, co znamená mít odlitou sochu v bronzu. Tak ji nyní vystavuji, ve Strahovském klášteře.

 

Setkání s andělem - 10. příběh: Ležící torzo

09.01.2017 17:58

A do třetice ležící torzo! Ale ne, takhle to nebylo. Neřekl jsem si „ještě jsem nevysekal ležící torzo“. Torzo ženy je nevyčerpatelný zdroj tvarové krásy. Rok před tím jsem z kousku růžového mramoru Rosso Verona vysekal ležící torzo, ale z jiného důvodu. To se jmenuje Žena krajina. Karlík, kde žijeme, je schovaný pod malým pásem kopců s ladnou křivkou. Krajina je jako žena a křivka této sochy a křivka krajiny je stejná.

Ležící torzo z bílého mramoru není sekané podle krajiny, ale podle mnoha kreseb modelek. Postupuji tak. Nakreslím mnoho kreseb, pak všechno zapomenu a sekám zpaměti. Hledám ve tvarech, kde začínají a končí. Největší dobrodružství je najít hranu těchto tvarů, která se vine a rozděluje. Má v sobě ladnost a vyjadřuje víc, než realistické zpodobení. Oblé tvary jsou ještě více oblé, protože jsou touto hranou zdůrazněny. Stín kreslí tak intenzivně to, co chci zdůraznit. Je to pravda, krajina a žena je vlastně jedno. Obě tyto sošky jsou teď na výstavě ve Strahovském klášteru. Jen kresby zůstaly doma. No všechno se do výstavního prostoru nevejde.

 

Setkání s andělem - 9. příběh: Sedící torzo

06.01.2017 14:44

Některé sochy jsou si příbuzné. Narodily se ze stejného bloku kamene. Nejen že tedy mají stejnou barevnost, ale žilky, které jsou v kameni, navazují skrze tyto sochy. Těžko se někdy znovu sejdou a položí se zpět tak, jak v bloku kdysi ležely, ale já o tom vím.

V květnu 2014 jsem odjel s Hynkem a Tomášem znovu do italské Colonnaty. Začali jsme tomu říkat Jižní ateliér. Má to mnoho krásných důvodů. Možná se opakuji ve vyprávění příběhů o sochách, ale tady začaly tři z nich. Koupil jsem krásný blok kamene a začali jsme sekat. Blok jsme rozlámali na 5 dílů. Ze tří vznikla kašna pro vilu v Černošicích, kde je umístěna moje bronzová socha Sv. Jana Nepomuckého. Na tom sekali Tom a Hynek. Jeden blok jsem osekal já a vzniklo Sedící torzo. Jeden blok v lomu zůstal a z toho vznikla dva roky poté socha Svaté rodiny.

Sedící torzo jsem sekal pouze podle kresby na kameni. Ten kámen mi pomohl. Chtěl jsem udělat křivku sedícího ženského těla. Aby mi vyšel poměr proporcí ramen, boků a nohou, musel jsem tvary v kameni trochu pootočit. Do sochy se tak dostal pohyb ještě jeden. Povrch kamene jsem sekal celý dlátem. Různé struktury se dosahují různým typem dlát. Špička, zubák, dláto. Každý ten nástroj zanechává určitý charakter. V Itálii sochaři dnes používají ruční kovaná dláta málo. Většinou používají vidiová dláta ve sbíječkách a diamantové kotouče v bruskách. Já s Hynkem a Tomem jsme si přivezli nářadí, které se kdysi používalo v italských lomech v antice, renesanci, baroku a 19. století. A přitom kameny osekané tímto vercajkem zde potkáváte na každém kroku. Sedící torzo má tento rukopis. Není ohlazené diamantovou bruskou. Všimnul jsem si, že povrch se stopami dlát je vlastně pevnější. Stopy dlát kreslí po povrchu a podporují tvar. Stejně tak jsou vytvořené i další sochy z tohoto velkého bloku kamene. Nyní na výstavě v Praze na Strahově se mohly potkat alespoň dvě z nich přes propast dvou let vzniku, které je oddělují. Jsou si podobné rukopisem, barvou stejného mramoru. Kdysi spaly ve stejném bloku kamene. Jsou si příbuzné.

 

Setkání s andělem - 8. příběh: Stojící torzo

02.01.2017 09:49

Torzo ženy jsem modeloval několikrát, jako studii. Někdy je možné některé tvary zjednodušit. Je to o hledání proporcí, vztahu detailu a celku, aby socha vyjadřovala harmonii, nebo stejný výraz jako model. Ale tohle torzo není podle konkrétního modelu. Je to moje představa o propojení abstrahovaných tvarů, aby mohly vyjadřovat krásu ženského těla. Je to odpoutání od modelu. Je to vlna, která se na jedné straně vydouvá, na druhé prohýbá a naopak. Vysekal jsem ji po tom, když jsem se vrátil z výletu do Benátek. Toulali jsme se tam po muzeích s dcerou Anežkou a já si kreslil všechno a všude. Neměli jsme žádný cíl, jen se dívat a povídat si. A tak jsme se najednou ocitli v muzeu Peggy Guggenheimové, před sochou stojícího torza od Giacomettiho. Vyprávěl jsem Anežce všechno, co znám, ale pak jsem se jen díval na něco, co mi došlo až tady. Ta socha je veselá. Většinu torz znám jako ženské tělo bez rukou a hlavy. Jako studie dobrý, ale někdy je dojem divný, protože ty chybějící části tam stále hledáte. Vidíte krk, ale schází hlava, ramena bez pokračování rukou. Smutný. Ale tady bylo torzo jako plocha, na které jsou dvě prsa a klín, jako by se usmívaly. Skoro jako nakreslený smajlík. Přijel jsem domu a hned začal sekat. Svoji podobu torza z bílého mramoru. Torza nehledáte nic mimo, ale díváte se mu do tváře krásy, která stojí před vámi. To jsem chtěl říci.

Kam dál v uvažování? Jak by šlo vyjádřit sedící ženské tělo? Tu křivku prohnutí posadit, nebo položit? Příště :)

A hezký rok 2017. Mám ještě pár příběhů o sochách z výstavy, která je v Praze na Strahově do konce ledna.

 

Setkání s andělem - 7. příběh: Svatá rodina

26.12.2016 00:10

„Rodina je svatá a Svatá rodina určitě. Socha muže, ženy a dítěte je prastaré a věčné téma. Všichni sochaři se o tuto sochu pokusili. A moje touha je to také. Chci ji vysekat z mramoru. Už dávno. Podle svého. Stále tu svoji představu kreslím. Minimálně jako vánoční přání. Ale letos bude výstava, výstava v době Vánoc a to je ta ústřední socha, kdy jindy ji vysekat než nyní.“ Tohle všechno se mi honilo hlavou, než jsem začal. Sochu svaté rodiny jsem si připravoval dlouho.

Vymodeloval jsem malý model podle kresby, vysekal ho do mramoru. Ta soška se stala centrem vstupu do kláštera Školských sester. Myslel jsem, že už jsem řešení kompozice našel a odjel do Colonnaty vysekat ji velkou. Měl jsem tři měsíce do výstavy. Všechno se ale stalo trochu jinak.

Začal jsem hledat kámen. Kámen by měl být pro sochu skoro ve tvaru vejce. Josef jednou nohou klečí a Marie sedí na jeho druhé noze. Uzavřená kompozice, ve které jako poklad ve středu je uschován Ježíšek. Výběr kamene chvilku trval a já byl nervózní z ubíhajícího času. Bloudili jsme s Hynkem po lomu a najednou našli blok, který tu zůstal z pobytu před dvěma roky. Myslel jsem, že jej odvezli dolů do Carrary, ale byl tam, jako by čekal. Alvise nám ho nechal převézt nahoru do dílny. Ten blok má dva metry a mě se nechtělo jej příliš zkrátit a udělat malou sochu podle modelu. Celou noc jsem na to myslel a kreslil. Změnil jsem kompozici, aby blok mohl zůstat velký. Tím jsem začal velkou sochu. Zavařil jsem si na průšvih, že sochu nestihnu do výstavy. Ale v lomu v Itálii mám čas, nedělám nic jiného než že sekám celý den. Nakreslil jsem kompozici a sekal podle ztracené kresby.

Josef Marii doslova nese, aby se nedotýkala země. On pro ni tvoří základ. Marie drží Ježíše a dívá se přes něj dolů do tváře Josefa. Spojuje je pohled, v jehož středu je malé právě narozené dítě. Je to vize. Je zde vznášení se. Je to stéla narození. Je to, co jsem kdysi kreslil jako přání. A tato socha je přání. Přání krásných Vánoc Vám všem.

Jednou k této soše vysekám ještě anděly. Budou průsvitní, budou skrze mramor přinášet světlo.

 

Setkání s andělem - 6. příběh: Madona na schodech

23.12.2016 16:29

Nápady na sebe navazují, stejně i sochy vycházejí jedna z druhé. Připadá mi, že i příběhy, které chci v kameni vysekat na sebe navazují. O sochách které jsem vysekal se mi totiž často zdá. Pokud je už nemám u sebe, vybavuji si je a vzpomínám na ně. Někdy mám touhu tu sochu vysekat znovu, abych ji zase měl u sebe. Nikdy ji ale nevysekám stejně. Myšlenky se posunou, podmínky nejsou stejné a příběhy plynou.

ysekal jsem Zvěstování - Madonu sedící na schodech. Byla z kamene, který jsem našel v Colonnatě v lomu, když jsem čekal na vylomení bloku pro větší sochu. A teď jsem celé jaro potkával v ateliéru doma dva kameny. Ležely na sobě. Jeden bílý, netipycký trojúhelníkový blok mramoru z carrary. Druhý blok pod ním byla mramorová masivní deska bardiglia. To je kámen také z Carrary, ale z druhé strany kopce a má modro-šedou barvu. Jako obláček na modrém nebi. Je to barevnost, kterou miluju, když se v lomu v Itálii dívám na krajinu. V dálce modré moře, kolem bílé skály a nad tím modré nebe. Opravdu, je to tak. A pak mě napadla jednoduchá myšlenka pro pokračování příběhu soch o Madoně. Ta postava ženy seděla na schodech, zjevil se anděl, jako velké překvapení, velké tajemství. A ona pak vstala a sešla po schodech. Ať se to tajemství které slyšela stane. Sešla dolů – mezi nás. A tak jsem sekal sochu Madony sestupující ze schodů.

 

Setkání s andělem - 5. příběh: Proud světla a hmoty

21.12.2016 09:21

V pískovci ani v žule to není vidět, ale v mramoru ano. Pískovec a žulu světlo obtéká, jiskří na povrchu, ale mramor proniká. Prosvěcuje jej zevnitř. Stejně jako alabastr, onyx. Je to fantastická vlastnost, se kterou se dá pracovat a také s ní mnoho sochařů pracovalo a pracuje. Nechci ale použít tuto vlastnost pouze jako dekoraci. Snažil jsem se o zpodobnění významu světla v kameni. První reliéf kde proniká světlo a něco říká je asi tento, proud světla a hmoty. Taky první, který vydržel a nepraskl v místě ztenčení.

Před dvěma roky jsem v italské Colonnatě sekal znovu Zvěstování. Chtěl jsem, aby se anděl zjevil ženě, která čeká, jako překvapení. Chtěl jsem, aby socha vyjadřovala a obsahovala překvapení. A kamenná, neprostupná, mramorová deska může při ozáření zjevit obrys, světelnou postavu. Je více druhů carrarského mramoru, každý se používá na něco jiného. Dokonce barevně není carrarský mramor pouze bílý. Jeho škála je od čistě bílé, narůžovělé, šedé až po tmavě modrou. Na broušení tenkých desek, kde proniká světlo je nejvhodnější Carrara Trugiano. Než jsem to zjistil dvakrát mi deska s andělem praskla. Nakonec se překvapení v kameni začalo zjevovat. Jako andělé, zjevují se jako velké překvapení. V místě, kde by to člověk neočekával se zjeví světlo.

 

Setkání s andělem - 4. příběh: Zaváhání

20.12.2016 08:54

Tvar, který stojí uprostřed silného proudění, které na povrchu zanechává vyryté stopy směru. Tak jako člověk. Fascinovala mě tato představa, zaznamenání tohoto děje. Co se může dít dál? Tvar se vychyluje, vlní pod náporem proudění, ale nespadne. Vítr jej vlastně drží. Tak jako my, naše příběhy jsou drženy vlastním smyslem, který plyne. Váháme, ale nespadneme, jsme drženi. Vysekal jsem v průběhu tří let tři tyto sochy na stejné téma. Mramorovou asi metr vysokou. Pak malou pískovcovou skicu. Tu jsem si vzal do lomu a tam ji vysekal velkou, má dva a půl metru. V každém materiálu je rukopis jiný, v každém měřítku je prožitek jiný. Ta velká je asi nejpůsobivější, mám ji na zahradě před ateliérem. Je z pískovce Libná.

Sekali jsme si svoje sochy to léto s Česťou Suškou v Teplicích nad Metují. V místě, kde se zpracovává Božanovský pískovec a Libná, díky Pepovi Cibulkovi, který je tu šéf a je velký přítel sochařů. Koupil jsem si novou velkou sbíječku a sekal s ní celý měsíc. Šlo to krásně, rychle. Když jsem hotovou sochu převezl domů, zjistil jsem u večeře, že mi praskl loket. Zaváhal jsem, jestli jako kamenosochař nekončím, jestli budu ještě moci sekat sochy. Půl roku jsem byl hodnej a jen kreslil.

Naše příběhy jsou drženy, jsme v dobrých rukou. Někdy váháme, nakláníme se, ale nespadnem. Vazy v lokti mi srostly. Jen sbíječku už používám málokdy, lepší je sekat ručně.

 

Setkání s andělem - 3. příběh: Zvěstování

16.12.2016 11:52

Všimnul jsem si jedné věci, která ovšem není vidět. Takže nevšimnul očima, nejde to vidět, ale je to. A já bych chtěl, aby to v mých sochách bylo zachycené, aby to vidět bylo.

Obklopuje nás proud plynutí našich příběhů. Má směr, je to tak silný, že se těch siločar můžeme držet, teda se do nich zapojit. Začal jsem to kreslit a celkem mi to pohltilo. Vlastně jsem proto začal znovu i malovat obrazy. Jak to zobrazit v sochách, když jsou těžký a kamenný jsem netušil. Ale pak mi to přišlo jednoduché. Za naším domem je uprostřed Karlického údolí skála. Bylo léto, vedro a já si tam večer chodil sednout, koukat se na krajinu. Když vylezete na skálu a sednete si, je příjemné pociťovat vítr. Během chvilky vysuší tričko a je možné vnímat na tvářích a ve vlasech jeho proudění. Možná to pociťují i skály. Povrch kamene po staletí omílá proud větru, zanechává na něm stopy. A tak jsem začal sekat sochy, kterých se na povrchu dotýká vítr. Nejen ten. Je to proudění smyslu našich příběhů. Jeden z nejsilnějších lidských příběhů je Zvěstování. Posel z jiného světa, anděl, přijde k ženě, Marii a řekne jí co se stane. Je to tak silný příběh. Stopa tohoto proudu přicházení. Udělal jsem dvě kamenné postavy z carrarského mramoru. Spojuje je ten směr proudu větru. Jsou oddělené, ale siločáry navazují. Přicházejí seshora na Zem. Je to silný proud, draperie ženy se vlní, jako když fouká ten vítr na skále. A její tvář je vystavená tomu proudění.

Malá poznámka, na tu skálu to chce chodit v létě, když je horko. To je hezký zážitek. Třeba teď, když píšu tenhle text, bych tam šel rád, ale je kosa a já mám antibiotika, jak jsem stěhoval sochy do galerie. Ale když svítí slunce oknem přes stoupající teplo nad topením, je to zajímavé pozorovat jako průmět na ploše podlahy. Jak zachytit tohle v kameni? :)

 

Setkání s andělem - 2. příběh: Brána s Andělem

14.12.2016 21:44

„Víte proč my lidé zde na Zemi nespadneme? Protože nad námi se po obloze procházejí andělé.“

Tuhle větu jsem si vymyslel, abych zjednodušil a převedl do poetiky geologickou teorii dvou geologů. A tuhle větu jsem převedl do sochy. Je to zvláštní, impulsy ke vzniku sochy přicházejí z nečekané strany. Vlastně velká část mých volných soch je vyústění nějaké diskuse s někým. V průběhu mluvení se dají objevit nečekané myšlenky. A v průběhu sekání sochy se dají prožít nečekané světy. Vlastní tvar sochy a kompozice není na diskusi závislá. Ten mám v hlavě jako svůj vnitřní svět a pomocí tvarů v mé obraznosti si přicházející myšlenky vysvětluju. Tak vznikl anděl, který se prochází po bráně.

Letos v srpnu mi zavolal režisér Marek Janáč. Vyhlídnul si sochaře do dokumentu proč se drolí skály. Restauroval jsem zrovna sochy na průčelí Lorety, léto bylo s prací opravdu nabitý, ale tohle znělo zajímavě. Dali jsme si kávu v kavárně a první setkání bylo jasný, že je to zajímavý člověk a má nápady. A další zajímavý lidé do diskuze přibývali v průběhu natáčení. Jiří Bruthans, David Mašín. Tito geologové se zabývají teorií, proč a podle jakého vzorce se rozpadají skály. Bylo to dlouhé povídání a je o tom celý film, který poběží v televizi v lednu 2017, ale zjednodušil jsem si malinko tu teorii na: to co drží skály pohromadě je tlak seshora. Když máte vysokou zeď, vrchní cihlu sundáte snadno, ale cihlu ze zdi dole nejde vyrvat. Drží ji váha všech cihel nad ní. A tento náš svět? Co ho drží pohromadě?:) „Víte proč my lidé zde na Zemi nespadneme? Protože nad námi se po obloze procházejí andělé.“

Vysekal jsem bránu z hořického pískovce. Téma brána je úžasné. Ale někdo jí musí procházet, nebo kráčet po ní. Po mojí se prochází anděl. Toho jsem vysekal z velkýho kusu carrarskýho mramoru společně s plochou po které kráčí. Chtěl jsem, aby jeho křídla byly tak tenký až bude světlo prosvítat. V jednom bodě jsem to probrousil úplně na krev, je tam dokonce bod, kde světlo proniká. Říkal jsem si, že jestli mi to prdne, tak se vzteknu, ale vydrželo. Když jsem to dosekal, naložili jsme sochu se Zdeňkem Valešem do dodávky a jezdili po okolí a hledali volný horizont. Nakonec jsme našli kopec nad Mořinkou. Sochy jsou krásný, když mají dobré světlo. Navíc andělé se musejí opravdu procházet po obloze. Teď už mi to zůstane v očích, viděl jsem to. Chtěl bych, aby jednou byla na kopci.

 

Setkání s andělem - 1. příběh: Andělé na střeše

14.12.2016 09:44

Chtěl bych Vás provést výstavou, rád si s lidmi povídám. Je to i pro mne zajímavé. Cesta mezi sochami, kresbami a obrazy ve Strahovském klášteře je pro mne cesta zpátky do příběhů, které se mi spolu s kameny vybavují. Musím se usmívat.

Ta výstava je v prostoru Rajského dvora Strahovského kláštera. Jmenuje se Setkání s andělem. Proč právě tady a proč setkání s andělem je příběh z minulosti a z budoucnosti. Je to na dlouhé vyprávění.

Pozvánka na výstavu

1.příběh: Andělé na střeše

Ty na výstavě nejsou, ale jsou velmi blízko

Bylo to v roce 1993. Vylezl jsem z Akademie, zažíval krásnou svobodu. Tvořit sochy, sekat je do kamene. Ale kde? A tak jsem budoval ateliér. Měli jsme pozemek na konci světa, bez elektriky, bez osvětlení. Sad jabloní, kde se pásly dvě ovce. Dřevěnou boudu jsem jako ateliér postavil s tátou. A tenkrát mě Honza a Jirka, dva starší renomovaní restaurátoři, přizvali do projektu. Restauroval se Strahovský klášter. Na římse nad portálem do Památníku písemnictví byly dva andělé v žalostném stavu. Jeden betonový jako výdusek ze sedmdesátých let, jeden rozpadlý barokní, kamenný originál. Oni budou restaurovat, já sekat kopii. První dvě velké sochy.

Sekali jsme na těch sochách rok s Petrem Bártou, kamarádem ze střední v Hořicích. Sehnali jsme krásné dva bloky hořického pískovce a začali. Nebyl to úplně jadnoduchý úkol. Podle originálu se seká dobře, pokud je to kvalitní socha, je to radost a poučení. A barokní sochař Filip Ondřej Quitainer býval virtuoz. Podle druhotného betonu se seká blbě, modelace povrchu je jiná než kamenický rukopis, části jsme museli domýšlet. Občas přijela nějaká komise a radila. Učil jsem se jednat. Neměli jsme žádnou techniku, jen kladivo, dláta, pár klínů, pajsr a starej hever. Kameny stály na trámkách přímo na trávě. Obrátit blok, posunout, nebo postavit, byl fakt s tímhle vybavením oříšek. Blok na jednoho anděla měl z lomu přemíru, byl o metr vyšší. Odsekat to špičkou po kouskách bylo na týden. Tak jsme vysekali kapsy a naprali tam klíny a ulomili celej vršek nastojato, bylo to riskantní, hlavně pak tu tunu kamene pajsrem schodit dolu. Ten kus bloku leží od té doby vedle ateliéru.

Zažil jsem poprvé dobrodružství vysekání sochy od začátku až do konce. Od hledání bloku v lomu až po osazování na střechu kláštera. Dotýkání se originálu a hledání původního rukopisu. Jaký měl tenkrát ten sochař dláta? Odkud a kam postupoval? Začínalo mi svítat s kompozicí, vnitřním vzorcem, podle kterého je socha sekaná. Modelací detailů. Jak jí transportovat, kam uvázat lana, kde má těžiště. A ten anděl měl trpělivost a pomalounku vysvítal z kamene. A když začínal mít tvář, výraz, pohled, najednou se ta socha jakoby rozsvítí, začne vyjadřovat určitou osobitost. Na to se dá navázat, to se dá sekat dlátem víc a víc, aby ta osobitost byla patrnější. Prohlubovat záhyby drapérie, aby nebyla slepá. Pak nastane ta zvláštní chvilka, kdy je socha hotová. Ta se nesmí přetáhnout ani uspěchat. Už se nesetkávám s blokem kamene, ale sochou anděla.

Objednali jsme náklaďák, jeřáb. Andělé odjeli ze sadu jabloní, když už jsme jedli jabka ze stromů. Odletěli na římsu střechy Strahovského kláštera. Potkávám je stále. Anděl je krásný téma. Vysekám jednou anděla po svém.

 

Setkání s andělem

20.10.2016 11:14

Jsou lidé, kteří Mariánský sloup milují, protože mají ve velké úctě Pannu Marii.
Jsou lidé, kteří Mariánský sloup nemají rádi, protože mu přisuzují funkci symbolu historických událostí, na které neradi vzpomínají.
Je mnoho lidí, kteří o Mariánském sloupu nevědí a ani je toto téma nezajímá. Ale začnou se o něj zajímat, pokud slyší tento zajímavý příběh a ctí jej, jako krásnou, historickou památku.
Pro velkou většinu lidí, by bylo zajímavé, že obnovení historické, sochařské památky, posloužilo ke smíření dvou menších skupin lidí. Stalo se symbolem smíření. Neboť fakt smíření, i třeba jen dvou lidí, má hodnotu příběhu, o kterém může sochařství vyprávět.
Rád bych pomohl svými silami, jako sochař, této myšlence. Přeji oběma stranám odvahu.
Jsme schopni schopni, jako lidé, přijít si naproti a smířit se? Usmát se? Obejmout ?
Nebo v našem životě přicházejí Andělé, kteří v této chvíli stojí při nás. Přinášejí v proudu času malou možnost, možnost setkání.

Jsem v italských horách z bílého mramoru. Blízko Carrary, v Colonnatě. Sekám sousoší na výstavu, která bude v prosinci v Praze. Výstava se bude jmenovat Setkání s andělem. Pomožte mi prosím najít tvar pro sochu Anděla smíření. Sochu pro Mariánský sloup.

Colonnata 20. října 2016
Foto: Zdenek Valeš
Jižní Ateliér na Facebooku

 

Dovolte mi prosím promluvit o kráse sochy

09.06.2015 20:54

Dovolte mi prosím promluvit o kráse sochy. Kráse první barokní sochy v Čechách. O soše Panny Marie, mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze. Nemluvme o politice a penězích, protože to není význam této sochy. Je to dar.

Sochu Immacolaty – zpodobnění Panny Marie Neposkvrněného Početí, vytesal sochař Jan Jiří Bendl po roce 1648 do pískovce. Neměl vzor, neměl na koho navázat v českém prostředí.

Bendl chtěl vytesat sochu a touto sochou něco vyjádřit. Hledal kompozici, vnitřní vzorec pro jeho myšlenku. Měl silný prožitek. Osobní prožitek právě proběhlé historické události, která se prohnala místem, kde žil – válka. A tato válka skončila. Byl za to vděčný. Ne vítězům, ne osvoboditelům, žádní nebyli. Nikdo nevyhrál. On a ostatní lidé byli vděční za to, že se zachránili, přežili. Že je války konec.

Pro toto chtěl Bendl najít kompozici sochařského díla. Chtěl udělat sochu nejlepší co umí, bude na významném místě – ve středu města. Na místě, kde se v té bitvě všichni modlili za záchranu u malého gotického obrázku Panny Marie Rynecké. Bude to proto socha Panny Marie. Chtěl ji udělat novou, moderní.

Rozjel se pro inspiraci do centra sochařského dění – do Itálie, do Říma. Zde právě probíhalo období nového, aktuálního názoru na sochařskou kompozici a plasticitu. Virtuozita sochařského zpracování mramoru. Plasticita inspirovaná antikou a renesancí, uvedená v pohyb a dynamiku. Nejvíce obdivovaným umělcem právě byl Gian Lorenzo Bernini (1598 – 1690). Bendl mohl vidět jeho sousoší Apollon a Dafné (1622), Davida (1623). Francesco Borromini právě přestavoval Lateránskou baziliku v novém slouhu (1646 – 1650). Především zde stál na náměstí Santa Maria Magiore sloup se sochou Panny Marie navržený architektem Carlo Maderna (1614). Řím bylo místo silného inspiračního vlivu pro sochaře. Centrum uměleckého dění. Právě zde vrcholilo období, nyní nazývané Baroko.

Bendl byl zpět v Praze. Znal krásu italských mramorů. Nyní měl vytesat sochu Panny Marie. K dispozici měl místní kámen – pískovec. To je oproti mramoru rozdílný materiál. Je hrubozrnný, není leštitelný. Bylo otázkou, zda lze do místního materiálu vytesat dynamickou sochu. Jakým způsobem posunout tuto hmotu do pohybu.

Sochař Bendl tuto práci udělal. Převedl nový, moderní názor do našeho prostředí. Vytesal první barokní sochu v Čechách.

Důležitá je kompozice této sochy. V postavě ženy není pouze skrytý vnitřní, uzavřený geometrický vzorec, podle kterého je vytesána. Kompozičním vodítkem tvarů jsou do luku napjaté linie, které sochou procházejí. Jsou vodítkem pro sledování celého příběhu hmotných tvarů. Linie, která začíná u nohy, vede záhyby drapérie přes sepjaté ruce, až do pohybu hlavy, která je mírně zakloněná a dívá se do nebe. Linie tak nekončí, ale pokračují ve směru pohledu očí. Hmotné tvary jsou zorganizovány v kompozici tak, že pokračují v nehmotné linii dál.

Z pískovce, ve kterém je socha provedena, udělal Bendl přednost. Záseky širokého dláta vedl na drapérii ve směru kompozice, a tím dynamiku zdůraznil. Rukopis se tak v českém barokním, pískovcovém sochařství stal nedílnou součástí kompozice. Oproti mramorovému, italskému, leštěnému povrchu, který světlo odráží, nebo kde světlo prosvítá. Povrch pískovcových soch, zvrásněných radikálním rukopisem, se světlo a stíny zachytávají a „kreslí“ kontrasty. To od Bendla později nejvíce přejal Matyáš Bernard Braun (1684 – 1738), který světlem a stínem doslova v kameni „maloval“.
Ústřední bod v kompozici Bendlovi sochy Panny Marie je pohyb hlavy. Nasazení a pohyb krku vůči ramenům. Tudy procházejí linie – silokřivky celé kompozice těla, šatů. Inspirace antikou je zde přímá. Bendl viděl nepochybně římské antické portréty – busty. A dal by se možná přímo najít vzor v jedné z nich. Rozdíl a jeho novátorství, je v ponechání rukopisu dlát, který mu umožnil pískovec. Obličej sochy sekal širokými dláty. Nechtěl záseky přebrušovat, chtěl, aby byly vidět. Proto tato tvář tak mluví. Barokní sochy se snaží o naléhavost výrazu. Bendl vytvořil sochu, která je naléhavá krásou ženského obličeje.
Bendlova socha Panny Marie je inspirace pro několik generací sochařů. Je to klíč k českému baroknímu sochařství.
Mluvím o kráse této sochy proto, že i mě se stala inspirací a poučením na celý jeden sochařský život. Sekal jsem její kopii pro obnovu Mariánského sloupu.

Prosím, aby mohla být socha Immacolaty vrácena v podobě kopie na své místo, do svého kontextu. Aby mohla být pochopena dalšími generacemi. Z úcty k práci sochaře Jana Jiřího Bendla, z úcty a z obdivu k českému baroknímu sochařství. Z úcty k tomu co vyjadřuje – krásu.

Z úcty k Panně Marii.

Tento text byl publikován také na webu kamenosochařské huti pro obnovu Mariánského sloupu.
Facebook stránka Mariánský sloup v Praze na Staroměstském náměstí

 

Via Crucis 2015

17.04.2015 12:28

Tak jsem Křížovou cestu namaloval: realizace.

 

Via Crucis 2015

16.03.2015 13:18

Kreslím Křížovou cestu pro kapli sester Premonstrátek na Svatém Kopečku u Olomouce. Mám osm obrazů ze čtrnácti. Kam dál ? Nejsem schopen neprožívat téma na kterém pracuji v obrazech nebo sochách. Těším se až dojdu ke čtrnáctému obrazu.

 

365 kreseb roku 2014

02.01.2015 10:33

Díky všem, které jsem v minulém roce potkal a mohl je nakreslit. Nakonec jsem svoje loňské předsevzetí: 365 kreseb, opravdu nakreslil :-). Koncem ledna bude v Café Galerie Bím v Dobřichovicích výstava, přijďte. Všechny kresby si můžete prohlédnout zde. Můj Instagram profil: @socharpetrvana.

 

První posledním - poslední prvním

10.12.2014 16:20

Přemýšlím o tom, co je to tvorba. Takové zvláštní slovo, a často se mi na to někdo zeptá. Zrovna včera na návštěvě u přátel. "Co zrovna tvoříš"?
Tím, že dostávám tuto otázku často znamená, že tvořím? Výtvarníci, tak jako jiní lidé tvoří, to ano, ale v čem to spočívá? Jaký je vlastně rozdíl, mezi pracuji a tvořím? A dneska mě rozdíl napadnul. Mám nyní trochu víc času. Je konec roku a venku mráz. Podařilo se mi dokončit některé sochy a realizace projektů, práce je hotova. Mám čas. Na druhé straně je mnoho restů, které by jsem měl udělat, na zahradě, na domě, v ateliéru. Nebo které udělat chci. A těď po cestě od jedné malé práce k druhé, od jedné malé události, která ústí v další, vidím nápad. Napadne mě tvar sochy, nebo kresby. Mohu tento nápad, který je v denním plánu úkolů na posledním místě, na toto poslední místo zařadit. Mám ale zkušenost. Ten nápad na posledním místě zůstane. Nikdy se neuskuteční, pokud budu chtít splnit všechny naléhavé a nutné úkoly. Tyto úkoly a události se geometricky vrší a dokonale z podstaty naléhavosti nápad zanechají na místě, kde již není čas. O umělcích se traduje, že jsou někdy nespolehlivý, v něčem nepochopitelní ve svém jednání. Tvorba. Je to způsob naléhavosti. Je to způsob organizace času a uznání, že to, co se jako naléhavé nezdá, jím ve skutečnosti je. Je to posunutí z posledního místa na přední místo a odsunutí důležitých věcí z prvního místa na poslední. Je to věnování času a pozornosti zdánlivě nenaléhavé události - nápadu. Je velmi nutné totiž jít a nakreslit, nebo vysekat do kamene myšlenku právě teď. V její naléhavosti. V jejím čase, kdy je platná. A to není jen výsadou výtvarníků, ani umělců obecně. Tvůrčí život je vidět, žije, má přítomný čas, je v něm radost a jiskra :-) Zrození umění, je podobné, jako zrození dítěte.

 

Zrychlení

25.06.2014 09:55

Od května jsem připravoval výstavu v Táboře. Výstavu zajímavou svým rozsahem. Probíhá najednou na třech místech. Chtěl jsem dokončit do té doby dvě nové sochy. Na jedné jsem pracoval v Itálii - sedící ženské torzo a na druhé doma v ateliéru - Madona.

Byla to doba velmi rychlá, ale ne vyčerpávající, na práci do kamene "ala prima", neboli "napřímo", se vždycky těším. Od začátku do posledního úderu kladiva do dláta je to jeden celek, jedno dobrodružství. Několik lidí se mi na toto dobrodružství vzniku již ptalo. Jak začíná a jak je možné, že dojde do definitivního tvaru bez měření, bez modelu. Ano je to práce, kdy se řídím pouze vnitřní vizí konečné sochy a pracuji jen intuitivně s použitím všeho, co mám naučené v oku a v rukou.

Lukáš mi navrhnul, že by se celé toto dobrodružství vzniku sochy mohlo zachytit. Nafilmovat sběrný dokument a potom zrychlit. A tak jsem začal pracovat s malou kamerkou umístěnou v rohu ateliéru. Postupně jsem na ni zapomínal. Socha je dokončená a vystavená v galerii v Táboře.

Nyní Lukáš přinesl sestříhaný film. Je to zajímavý a pro mě zpětně pozoruhodný dokument. Mohu vidět určitý děj, který sám při práci nevidím. Stěhování sochy - každým malým úderem socha se malinko posune, jakoby tancuje. Zůstávání u sochy - po celou dobu je dláto jako přilepené hrotem u kamene. Běh světla - okolní světlo a stíny běží.

Někdy je zrychlení možnost poznat něco důležitého.

A teď se mohu s tímto poznáním zase vrátit ke své "pomaluseodehrávající" práci do kamene. Ke svému dobrodružství. Mohu začít novou sochu. :-)

 

Velikonoce

17.04.2014 09:58

Přeji Vám krásné a hluboce prožité Velikonoce.

 

Reliéf

06.04.2014 09:56

Vracím se k úplně základním sochařským tematům. Torzo, postava, reliéf. Zvláštní je, že to není návrat do minulosti. Vždy se otiskne znovu to, v čem, s kým, kde a proč žijeme. Reliéf je nejstarší umělecký předmět. Tenhle je ze sliveneckého mramoru a je z dubna 2014.

 

365 dní kreseb

01.01.2014 22:57

Na Nový Rok si všichni přejí, a tak kdyby jste někdo četl tento blog: Přeji Ti mnoho krásného! V tomto i v každém dalším roce. A potom předsevzetí, malé. Každý den jedna kresba :-). Je to takový projektík 365 kreseb. Můžete je vidět zde.

 

Schoulená socha

05.09.2013 15:37

Schoulená socha. Mám jí před sebou. Vymodeloval jsem sedící sochu ženy, to téma je zajímavé. Pracoval jsem na mnoha stojících postavách. Jsou dynamické. Pohyb, proudění vzduchu ve zvlněné drapérii postavy ve větru. To je téma od nějž se nemohu odtrhnout. Ale schoulená sedící žena. Říkám té sošce "Myšlenka". Pavla říká, že by tato socha byla hezká v jakémkoli měřítku. I opravdu veliká, nadživotní. Napadá mě, že stojící figuře se musí přisuzovat význam. Někam jde, směr....dívá se.... Ale schoulené sedící figuře nemusí. Má význam skrytý, schovaný. Je to zajímavé. Vnitřní ukrytý svět. Tuto skicu mám odlitou do bronzu. Do jakého kamene ji vysekat ? A kam, a kdy ? :-)

 

Cesta řeckého mramoru

18.06.2013 06:59

Když vidím sochu, která vznikla pod mýma rukama, mám zvláštní pocit. Byla to až troufalost, slíbit tak velkou sochu v čase omezeném na jeden rok z kamene, který jsem předem ani neznal. Vymodelovat nápad do sochařské kompozice v čitelném tvaru a vysekat do kamene. Ale vize sousoší - brány byla příliš živá. Dvě postavy, které přišly z prosluněné Soluně, spojoval je byzantský obraz malého,rytého křížku a obrázek Madonnky z korintské mědi. Cyril a Metoděj vytvořili bránu, ne zeď. Průchod, ne překážku. Svou cestou, putováním, vyprávěním. Vyprávěl jsem o této vizi a byla přijata. Rozjel se do Soluně, našel kámen, zorganizoval dovoz. Vymodeloval třetinový model, podle kterého Hynek a Honza pracovali půl roku nahrubo a já teď pracoval půl roku na čisto do kamene. Všechno ještě není úplně hotové. Zítra naložíme vysekané sousoší a poputuje z ateliéru v Karlíku na Moravu do Moutnice. Základy v Moutnicích před kostelem sv. Jiljí jsou již vybetonovány a z odštěpků sochy i chodník-cestička, uprostřed prostranství. Cestička, procházející sousoším. Znáte ten pocit, kdy se otočíte zpět a vidíte jak události do sebe přesně zapadají. Pokud by se před rokem nestalo toto, dnes by zcela jistě nemohlo být sousoší zde.
Pociťuji vděčnost, za mnohé a mnohým.

 

Pozvánka na vernisáž

27.05.2013 08:08

Je tomu již rok, co socha našla své místo a nyní jsme našli galerii jako stvořenou pro vernisáž Sochy pod vodou – galerii U Kunštátů. Vernisáž se uskuteční v neděli 2. června v prostorách románského domu U Kunštátů, respektive v podzemních prostorách galerie, to je skoro jako sestoupit pod hladinu. Ideální pro sochu pod vodou, tedy bronzový odlitek jejího modelu v téměř stejné velikosti, skici – nyní již také v bronzu, kresby, film a velkoplošné fotografie od potápěče Willyho a fotografa Martina Frouze.

Přijďte si popovídat se sochařem a potápěči z Willyteamu, v Praze v Řetězové ulici (222/3) od sedmi hodin večer 2.6. 2013

                                                                                               

Všichni jste srdečně zváni

 

 

 

Jak roste socha

20.04.2013 16:02

"Vždy jsem tím překvapen. Otesávám kámen, on se zmenšuje, ubývá a přitom uvnitř něj roste socha, vystupuje. Je to chvilka, kdy se kámen mění v sochu. Rozdíl mezi kamenem a sochou je patrný právě v této zvláštní chvilce zrození. Najednou se v určité chvíli začne socha dívat, začne mít vnitřní svět, na který se mohu dívat já. Od této chvíle to již není hledání tvaru v kameni, ale je to odsekávání přebytečného kamene kolem sochy. Pracuji nyní na sousoší Cyrila a Metoděje. Vymodeloval jsem třetinový model a odlil jej do sádry. Před tím jsem odjel do Řecka a tam hledal vhodný kámen. Našel jsem nádherný mramor, z místa, kde žili ti, o jejichž příběhu chci vyprávět. Doprava kamene trvala dlouho, a tak se začalo sekat na prahu zimy. Sám bych všechno nikdy nestihnul. Hrubé osekání bloků je náročné na čas, techniku, manipulaci, fyzickou sílu. Je to vyčerpávající, a pokud sochař seká od začátku do konce sochu sám, je v polovině takto velké sochy natolik vyčerpaný, že někdy přesně v tento moment přemýšlí, zda je vůbec schopen sochu dokončit. Zažil jsem to, není to příjemné. Ale je možnost pracovat na sochách společně. Vždy tomu tak bylo a jenom tak se mohly dokončit velké projekty. Vznikly dílny, hutě, ateliéry. Sochař je bez kameníka neschopen velkých soch. Takového kameníka, který myslí při práci na hrubém opracování bloku stejným směrem jako ten, kdo po něm naváže. To je to nejdůležitější. Oni nepracují každý sólo, pracují na stejné soše. Přestože pracují postupně v jiném čase. Socha je spojuje. Chtějí, aby byla krásná, aby žila. Oba vidí a znají, co to je, pokud se podaří vidět sochu, která opravdu o něčem je. Sousoší Cyrila a Metoděje z řeckého mramoru sekal nahrubo Hynek Shejbal a Honza Shejbal. Teď jsme jej přivezli ke mně do ateliéru a začínám sekat já. Mohl jsem rovnou vysekat tvar tváře pravé postavy sousoší. Na místě kde byl připravený blok pro hlavu. A ta tvář začala být vidět. Socha jako by ožila.  Je na dobré cestě. Mám před sebou dva měsíce každodenní práce s dlátem a kladivem. Pociťuji vděk za to, co vysekali podle mého modelu do kamene Hynek a Honza. Vidím růst sochu pod svýma rukama.

 

 

26. březen 2013

02.04.2013 15:59

Naděje je takový trvalý hřejivý pocit, který člověk pociťuje. Někdy sám, někdy s mnoha ostatními lidmi dohromady, vždycky je to však s radostí, úsměvem. Proč ? To nevím, pravděpodobně proto, že to není naše zásluha, není to naše chtění, které nás žene za splněním utkvělé myšlenky. Je to spíše proud času, do kterého vstupujeme, nevíme přesně jakou krajinou protéká a jaké příběhy přináší. A radost prýští z pocitu, že vše prožité mělo velký smysl.

Patnáct let. Je to málo, nebo mnoho ? Je to nepodstatné. Naděje je jako zdraví, každý je rád, že trvá a neměří jej na roky. Patnáct let je ale délka času kterou si rád zapamatuji. Je to čas, který jsme pracovali na Mariánském sloupu a nevěděli jsme, jestli bude možné jej někdy postavit na původní místo. Jestli jej uvidíme jako stavbu. Celou. Osazené všechny kameny i se sochou Panny Marie uprostřed Staroměstského náměstí v Praze. A nyní rada města schválila, že můžeme začít stavět. Ne hned, je nutné udělat archeologický průzkum, zpevnění původních základů, orazítkovat všechny části povolení. Ale pak ano. Ten příslib tu je. Je to krásné. A chuť do osekávání pískovcových bloků je nyní ještě větší. Zbývá dokončit korintskou hlavici sloupu, osekat základní kameny, které právě nyní věnují česká města. Také osekat a sesadit římsy a sokly pod sochami andělů. Ty kameny, které věnovaly české rytířské řády v roce 2011. Nelze vyjmenovat všechny, kteří se dotkli příběhu Mariánského sloupu. Lze napsat, že díky těm všem trvá. Za nás kameníky děláme všechno, aby příští rok v květnu jsme mohli sloup Panny Marie na svém místě osadit. Z naděje, z takového hřejivého pocitu, že je :-)

 

Bronz

11.03.2013 19:59

Kámen je materiál....... nepřekonatelný. Po těch letech, kdy jsem neustále sekal do kamene neměním názor. Jen možná doplním, že bronz je také krásný. Má jednu doplňující možnost. Vždy, když jsem vysekal sochu z kamene, svou vlastní sochu, tak pouze jedenkráte, je to neopakovatelné. I kdybych sekal znovu stejný motiv, neudržím se a posunu ji dále. Odejde a já ji již mohu vidět jen málokdy. Chtěl bych se podívat na věci které jsem vysekal předtím, jen málokdy je mi to umožněné. Zůstávají mi malé modely, sádrové, podle kterých jsem sekal velké sochy. Ale sádra je slepá, je to pomocný materiál.
 
V loňském roce jsem zažil zvláštní postup. Vytesal jsem sochu pod vodou – Setkání sv. Jana Nepomuckého s andělem. Socha je 40m pod hladinou slapské přehrady. Ale je možné ji vidět. Model jsem nechal odlít do bronzu. Ten byl natolik zajímavý, že nakonec vznikly dokonce odlitky tři. Pomohly mi s financováním celého projektu, protože kamennou sochu pod vodu jsem sekal zadarmo, jen tak, z nadšení pro tento projekt, do kterého jsem byl vtažen. Bronzová socha vzbudila pozornost. Vznikla tak kašna v Římě, kde je tento odlitek z bronzu umístěn. Druhý odlitek je v majetku soukromého sběratele a třetí mám já. Mohu se tak podívat zpět, je to poučení a potěšení. Práce pro bronz je velice zajímavá. Nyní již vzniklo několik dalších odlitků soch, které jsem vymodeloval. Myslím, že kámen a bronz se nádherně snoubí. Vždycky tomu tak bylo. Jen jsem k tomu musel najít cestu. Tu jsem našel díky soše pod vodou.

 

Zima v teple ateliéru :-)

07.01.2013 10:56

Sochařské projekty jsou vždy na delší dobu a jejich čas se navzájem prolíná. Mezitím co jsem dokončoval sochu pod vodu, se pomalu připravoval nový velký projekt sousoší Cyrila a Metoděje.  Velikost tohoto kamenného sousoší – brány bude v konečném provedení 3 metry. Pro práci v kameni je třeba vymodelovat model. Ten nyní vzniká ve třetinové velikosti. Kámen – mramor je již vylomený a je v Čechách. Vloni v září se uskutečnila přeprava bloků z Řecka. Mým záměrem je, aby sousoší Cyrila a Metoděje bylo z kamene, kde tito lidé žili a odkud k nám přišli. Každý člověk je se svým krajem, odkud pochází, natolik sžitý, že je jeho krajina v jeho tváři vidět. Kámen je součást jeho krajiny, možná ten nejtrvalejší. Kámen, do kterého budu tesat sousoší, je bílý mramor se žlutými žilkami. Ale nyní musím domodelovat tvar brány. Je fajn, když časově vyjde modelování na dobu kdy je venku nevlídně, zato v ateliéru teplo a klid. Až se prodlouží den a oteplí, nastane čas na sekání. Není jej moc. Sousoší by mělo být hotové k významnému výročí 1150 let příchodu těchto dvou mužů na Moravu. Ta sláva bude na začátku července v Moutnici u Brna.

 

Přání

24.12.2012 11:08

Tajemství, Dar a Krása je tato noc, už 2012 let

 

Mluvení o a mlčení o sochách

05.12.2012 10:12

Probudil jsem se do prosincového rána, s krásně ošklivým počasím :-) . Venku sněží, zataženo, bláto a já mám v tomto roce všechno hotové. Krásný pocit. Pokud je kámen soch nedokončený, vychází slunce, a příběhy vzniku soch někde uprostřed, nebyl bych schopen se zašít do ateliéru a psát o tom, proč sochy sekám. Ale takhle. Tak jako se těším na chvíle kdy sekám do kamene, tak se nyní těším na chvíle, kdy mám odstup. Tak to má asi každý, jen u soch je to intenzivnější, protože celý cyklus je delší. Mnoho sochařů tvrdí, že je zbytečné o své práci mluvit, dílo prý musí mluvit samo. Mě připadá vyprávění o vzniku soch součást života s kamenem. Napsat text, dát dohromady fotky, je také práce a celkem složitá. Před čtrnácti dny byla vytištěna malá knížka o soše pod vodou. Je to vyprávění o soše a pokud ji někdo dostane do rukou, budu rád. Děkuji všem, kdo této knížce pomohli na svět.


 

Hledání inspirace Téma od kterého neuteču nikdy příliš daleko Možná čekání

31.08.2012 21:09

Tisíce skrytých úderů do kamene jsou citem očí vidět v soše, i pokud již vidět nejsou.
Je obrovský rozdíl dopracovat se k tvaru v soše mnoha údery dlát a definitivní povrch zabrousit, oproti ploše, která je uříznutá diamantovým kotoučem, trochu přesekaná dlátem a přebroušená. Toto jsem si vždycky myslel, říkal a se svými kamarády diskutoval. Teď, když mám čas více pozorovat, vidím, že to pravdivé je.
Včera jsem zde v Itálii potkal kamenný důkaz v podobě krásné sochy ze zeleného mramoru v Pietra Santě. Je to městečko mnoha galerií, výstav, sochařského muzea. Výborné restaurace, milovníci a obdivovatelky sochařského umění se v krásných šatech procházejí večer po náměstí se sochami, galeriích a ťukají vínem v zahrádkách restaurací.
V jedné galerii jsem potkal sochu. Jakoby velký zelený valoun ležící v trávě, v podobě mužské postavy. Absolutně vypracovaný s otiskem leštěných stébel trávy na povrchu. Uvědomil jsem si, že tento sochař vytesal, vybrousil a dokonce vyleštil celý složitý povrch sochy. Potom však schoval tuto pracnost a povrch znovu zbrousil, aby byl matný. Lesk ponechal jenom v malých ploškách stébel trávy.
Byl jsem tím fascinován. Poprvé v životě jsem si chtěl koupit cizí sochu. Cena byla závratná. Pak jsem pochopil, že odůvodněně. Pracnost skrytá v této soše je nenápadná. Pro toho, kdo zná postup, jakým se tato nenápadnost – lehkost – dosahuje, je to obdivuhodná socha.

Psáno dne 31.8. 2012 v Jižním ateliéru - https://www.facebook.com/jizniatelier

 
Nová socha před dokončením

 

Konec příběhu začátek tajemství

20.05.2012 20:19

Jsou sochy, které jsem si vymyslel, a ony se neuskutečnily. Jsou sochy, které jsem uskutečnil, neboť jsem vstoupil do jejich příběhu.

Včera doprovodili potápěči Jirka, Willy, Zajíc a Milda z Willyteamu na dno slapské přehrady do ticha 41 m pod hladinou sochu Setkání svatého Jana Nepomuckého s andělem. Byl to potápěčský koncert. Akce dlouho připravovaná. Složitá. S lehkostí, s grácií, s elegancí. S trochou zamyšlení i nostalgií. S radostí, že se vše zdařilo a dokončilo. Dokončil se příběh sochy pod vodou. Vymysleli jej potápěči, uskutečnili jej společně se sochařem, který přijal jejich nadšení a sochu vytesal. Ale na jeho konci bylo při pohledu na sochu, která se noří pod hladinu, patrné ještě něco, co bych rád vyjádřil, pokud se mi to povede :

Tuto sochu jsem prožil velmi niterně. Vžil jsem se do příběhu člověka odcházejícího z tohoto hmotného světa, který v té vteřině není sám, z druhé, nehmotné strany břehu vizí a snů, mu vychází naproti potvrzení smyslu všeho, v co věřil, za co dal vše, co měl. Potkává anděla, s tváří ženy. Té ženy, jejíž tajemství chránil. Tato chvíle je zázračná, nadějná, možná svatá. Od této chvíle tomuto člověku začali ostatní říkat, že byl svatý. Jeho příběh na Zemi se skončil, zůstala legenda, tajemství. Stejně tak jsem pociťoval včera na hladině Vltavy naše počínání. Náš příběh snažení o novou sochu ukrytou do hloubky pod hladinou se končil, ve chvíli, kdy bylo potřeba odepnout lano od vzdalující se sochy a nechat ji s potápěči klesat na vzduchových polštářích na dno, mi jeden z potápěčů vážně říká: „myslíš to vážně, chceš ji opravdu potopit, vždyť je krásná?!“ Byla to překvapivá chvíle, chvíle, kdy se naše počínání měnilo v tajemství. „Ano, takhle jsme to vymysleli, potopte ji“. Člověk nemá z probíhajících příběhů, do kterých byl pozván, uhýbat, má tam nějaký svůj díl. Nejsem potápěč, tak jsem si jen půjčil brýle, svlíknul tričko a kalhoty a skočil do vody. Socha Jana s andělem ještě nebyla hluboko, svítilo na ní světlo, svět pod hladinou byl takový smaragdově zelený a kámen svítil žlutě. Dotknul jsem se Anděla. Pak jsem musel plavat nadechnout se. Někdo se mi zeptal, jestli je voda studená, nevím. Ale vím, že jsem se dotknul malého tajemství v příběhu, do kterého jsem byl pozván.

O této soše se více dozvíte na www.sochapodvodou.cz

 

Skryté sochy

03.05.2012 21:55

Sekám do kamene vlasy anděla. Nezbývá již mnoho a socha bude hotová. Tato socha má něco velmi společného se sochou, kterou jsem dokončoval v loňském roce ve stejnou dobu. Obě jsou umístěny na skrytém místě. Obě uvidí jen velmi malý počet lidí. Jedna socha bude na souši, druhá pod vodou.

První socha – Naší Paní nad Vltavou, je středem nového kláštera Trapistek v Poličanech. Je uprostřed rajského dvora, v klauzuře, kde jen velmi výjimečně bude moci přijít někdo mimo společenství sester tohoto řádu.

Druhá socha – Setkání sv. Jana Nepomuckého s andělem, bude na dně Vltavy 40 m pod hladinou Slapské přehrady.

Obě sochy budou zveřejněny tento rok. Socha Panny Marie v Poličanech je naposledy přístupná všem, kdo příjdou na slavnostní posvěcení 28. června od 10.30.

Socha Svatého Jana Nepomuckého bude vystavena a posvěcena 15. května na slavnostech Navalis u Karlova Mostu, potom 19. května potopena na Slapech.

U obou soch nešlo o výdělek, šlo o zpodobnění mystické chvíle těchto dvou příběhů.

K oběma sochám jsem v průběhu práce získal velké pouto, mnoho se naučil a ještě více zažil. A teď se jich těžko vzdávám. Je to však prastarý princip sochařství. Na věžích katedrál jsou také detailně propracované sochy, krásné sochy, za běžných okolností z té dálky prakticky nepostřehnutelné. Vypovídá to mnoho o smyslu tesání do kamene.

Ale pro povzbuzení mě trapistky slíbily, že budu moci jednou za rok vstoupit do rajské zahrady a potápěči mě slíbili, že se mohu naučit potápět …....

 

Kamenný anděl ze sochy sv. Jana Nepomuckého pod vodu

 

Ticho pod vodou

22.01.2012 17:35

Na břehu řeky stála socha, dobře ji znali,

ti, kteří kolem ní pluli, zdravili ji, ne nadarmo.

Ta kamenná socha zpodobňovala přímluvce, patrona všech plavců.

Ti plavci pluli na vorech Svatojánskými proudy poblíž vesnice Slapy,

kamenná socha zpodobňovala svatého Jana Nepomuckého.

Psal se rok 1949.

Všechno se změnilo,

přehrada, odstranění sochy, zatopení údolí a potom ticho,

v tom tichu připluly ryby.

Svatojánské proudy se proměnily v kamenité dno 40 m pod hladinou.

Po dlouhé době připluli znovu,

ne na vorech, ale s ploutvemi a v neoprénu.

Je možné, že i oni mají svého ochránce, patrona?

Možná je nenapadlo to stejné jako mě,

když za mnou přišli s „bláznivým “ projektem,

obnovení sochy sv. Jana Nepomuckého na dně přehrady.

Jsem sochař, chtějí obnovit sochu, ano vytesám ji.

 

 

Socha pod vodou

22.01.2012 17:33

Některé náhody jsou zajímavé, proplétají se, spojují dokonce natolik, že nelze jinak než pochopit jejich naléhavost, vzít je za fakt a začít s nimi počítat. Témata soch, na kterých pracuji, jsem si jen málokdy zvolil sám, spíše mě potkaly.

Na jaře 2011 jsem z časových důvodů odmítl práci na kopii barokní sochy sv. Jana Nepomuckého pro Mníšek pod Brdy. Musel jsem dokončit mramorovou sochu Panny Marie pro trapistický klášter v Poličanech, sekal jsem ji v Itálii a na nic jiného nemyslel. Když jsem se vrátil domů do Čech, byla situace jiná.

Ve stejné chvíli mě oslovil majitel kaceřovského mlýna na Berounce, který chtěl obnovit původní ztracenou sochu. Sochu, která se z niky ve štítu mlýna dívala na proudící řeku a lidi žijící na tomto místě – krásný úkol – socha podle mého návrhu, socha sv. Jana Nepomuckého. Znovu se začalo jednat o kopii sochy sv. Jana Nepomuckého pro Mníšek za jiných podmínek a ještě šibeničnějšího termínu, potřeboval jsem ale finanční vzpruhu, a tak jsem kopii barokní sochy vzal. Originál je od sochaře Platzera a kompozice je velmi zajímavá. Do třetice za mnou přišli potápěči z Willyteamu. Vyprávěli mi o potápění Ferdinandova sloupu na dno Slapské přehrady a o záměru obnovit na původním místě 40m pod vodou sochu sv. Jana Nepomuckého. Zpodobnění sochy by bylo zcela na mě. Slíbil jsem. Oproti předchozím dvěma sochám na tuto nejsou naopak žádné finance. Pokud ale vezmu téma sv. Jana Nepomuckého jako celek, ve třech sochách, nemohu přehlédnout, jak těsně na sebe navazují.

Jaký to vlastně byl člověk Jan z Pomuku, jaký byl jeho životní příběh a proč se tento příběh stal inspirujícím, svatým? Proč se tato socha stala v Čechách nejpočetnější? ... Je skoro na každém mostu.

Pokud toto všechno pochopím, budu schopen vytvořit sochu sv. Jana Nepomuckého zcela po svém, vlastně se stane i částí mého osobního příběhu. Co mě řekne?


Zajímá Vás tento příběh? Více od pondělí 23.1.2012 na www.sochapodvodou.cz


 

Zobecnění

19.01.2012 20:35

Jestliže se v tomto textu dopustím zobecnění, oprav mě, ty který čteš tyhle řádky :-)

Probudil jsem se dnes do, pro mne, krásného dne. Venku sněžilo, pršelo a občas někde nabouralo auto, neboť počasí nebylo zrovna pro řízení optimální. Pro mou sochařskou tvorbu jako stvořený den, nikam nejedu. Po dobré snídani jsem odešel do ateliéru, zatopil v kamnech a celý den modeloval. Pustil jsem hudbu na max a ponořil se do příběhu sv. Jana Nepomuckého. Zpodobnění muže, který na konci svého životního příběhu, shozen do vody, odchází z tohoto světa, drží se své vize a z druhé strany se naň dívá krásný anděl, snad podoba královny, kterou zpovídal a možná bránil před brutalitou jejího muže - krále. Takto vnímám tento příběh, který modeluji, velice osobně, nemohu jinak, je to můj pohled. Nejsem si jist výsledkem práce mých rukou, nejsem si jist historickými fakty, mám však svou vizi a té se snažím přiblížit.

K večeru již nevidím na práci a tak se jdu projít do obchůdku s italskými produkty, aby bylo doma co jíst: olivy, sýr, artyčoky a víno. Víno, to nekupuji, doma je ho dost z jihu přivezeného. Skleničku vína raději vypiju, než se vydám na zpáteční cestu noční deštivou krajinou. Krásný večer.

Setkám se s člověkem, který si také dá skleničku vína. Je smutný, deprimovaný. Začne hodnotit tento den, tuto společnost, tento svět, tento život. “Vše je špatné, Evropa, Amerika, jih možná, východ snad, v Evropě nikde naděje, lidé jsou smutní, jsou utlačováni, otročí za deset tisíc, dřou v supermárketech.......!”

Takovéto negativní zobecnění života zde, je pro mne překvapující. Kde je můj krásný den? Nikomu neotročím, znám mnoho přátel, mám se krásně, zde na severu dělám to, co je pro mne naplňující, jsou lidé, kteří chápou mé sochy a chtějí je, večeřím v malém obchůdku s příjemnou slečnou Zuzanou, která nám nalévá víno, chci přinést domů z procházky dobrý sýr, který má ráda má dcera, dá si jej k snídani.

Nenechám si vzít svůj pohled na svět, své pravdivé pociťování, i kdyby byla obecně úplně “blbá nálada”. Nezobecním, pro to žiji. Nezapřu to, co cítím, radost, která mi byla dána, nemohu za to.

 

Informační luxus

07.11.2011 13:06

Učinil jsem nechtěný pokus. Od června tohoto roku jsem nečetl noviny, neposlouchal zpravodajství rádia a na internetu místo prohlížení aktuálních zpráv jsem si pouštěl písničky. Jediné mediální pojítko jsou kamarádi na facebooku, kteří občas nějakou událost zmíní. A výsledek? Bezva. Potkal jsem mnoho přátel, se kterými byl čas mluvit, hrát na kytaru, cestovat. Nepostřehnul jsem, že je prý krizový stav mnoha věcí, nebojím se konce světa :-), nebojím se, že nestihnu mnoho událostí, a vytvořil  jsem mnoho soch a uskutečnil několik výstav. A teď za mnou přišli z televize, kterou doma nemáme již dvacet let, že mám jít do nějakého pořadu diskutovat. Uvědomil jsem si, že mi to nedělá potíž, já se na to stejně nekoukám, a když si mohu popovídat s kýmkoliv, tak jsem rád. Jedna moje kamarádka na mě hleděla nevěřícně, když pochopila mou totální mediální neinformovanost a vážně se zamyslela, co na to říci. Je to odbornice, studovaná žurnalistka a její hodnocení mě překvapilo : „Ty žiješ v informačním luxusu !“

 

Hvězdy a prach

14.09.2011 23:23

Nevím, jestli budu moci tuhle sochu někdy dokončit, zvláštní. Mám obrovskou chuť pokračovat, tvary začínají růst tam, kde mají. Jsem však alergický na glaukonit, který obsahuje tento druh pískovce, měl jsem si dříve vzít pořádný respirátor. Co tento příběh sochy znamená ?

Teď, když kašlu prach,

vidím krásné hvězdy,

jsem jako cestovatel mezi výbuchy světel v prostoru vzduchoprázdna,

vzpomínám

a těším se na prastaré sloupy, těším se na mramorové lomy tam na jihu,

když pozoruji krásnou oblohu posetou vířivými hvězdami.

Až vykašlu poslední ostré zrnko prachu,

budu se na vás chodit dívat zas jen v noci.

Děkuji za přítomnost, Jitřenko, Plejády a Vlasy Bereniky.

 

Několik let

02.01.2011 22:49

Velké kamenné sochy nelze vytesat za jeden rok. Mnoho let se odvíjí před vlastní prací v kameni myšlenka, že by byla možnost jejich vzniku či obnovy. Mnoho let dozrává rozhodnutí, nezávisle na sochaři, který bude moci jednou na soše pracovat, a on to často zatím ani neví. Jsme součástí daleko širších příběhů, aniž to víme.

Od roku 2005 do 31. prosince 2010 jsem pracoval na sousoší Panny Marie, sv. Jana Křtitele a sv. Ivana pro malinké, ale velmi důležité městečko. Pro Svatý Jan pod Skalou. Toto barokní sousoší bylo v minulosti zničeno. Vymodeloval jsem podle fotografií sochu Panny Marie a z fragmentů poskládal a domodeloval sochu poustevníka Ivana. Potom jsem dva roky spolu s kameníkem Hynkem Schejbalem tesal do pískovce nové sochy. Jsou velké a v  jednu chvíli, když napadl sníh a práce bylo ještě mnoho, jsem zapochyboval, zda všechno stihnu. Podobně jako to bylo v životě v legendě o sv. Ivanovi. Při práci se často sochař velmi hluboce identifikuje s tématem. Stejně tak jako jemu, tak i mně bylo pomoženo. Dostal jsem rozměr času, ve kterém bylo možné dílo dokončit. Díky rodině, přátelům, díky všem přes propast časovosti.

Přečtěte si legendu o tomto poustevníkovi, je stará, její poselství je úžasné. A odehrála se tady blízko. Ve vesničce Svatý Jan pod Skalou.

 

Myšlenky tvořivé a uklízející

15.10.2010 10:58

První, opravdu vlezlý podzimní den. Každodenně pracuji na sochách pro Svatý Jan pod Skalou. Už rok, ale teď intenzivně, termín se blíží a já už jsem trochu vyčerpán. Ráno, když jsem v kotelně lezl do montérek a přitom zatápěl, tak jsem znenadání začal uklízet. Nejdříve v kotelně, pak v ateliéru a teď v hlavě. Protože... Jak si tak uklízím a přemýšlím, došlo mi, že jsou chvíle tvořivé a jsou chvíle uklízecí. Jsou myšlenky tvořivé a jsou myšlenky uklízecí. Obojího je třeba. Dokonce jsou i lidé ve veřejné scéně spíše tvořiví a lidé spíše uklízející, obojích je třeba. To mě asi napadlo, že jsou dnes v Karlíku ty volby :-). Honí se mi před očima článek z ranních novin, na který jsem hleděl při snídani. Pan Martin C. Putna spravuje knihovnu pana Václava Havla. Prý má pan Havel tolik papírů popsaných myšlenkami, že má na to třídiče. Že by ten Havel byl jen tvořič a uklízecí funkci hodil raději na někoho jiného ? No prý to tak prezidenti mívají. Hm... Prezidentem nikdy nebudu, v ateliéru i v hlavě si uklízím sám. Chtěl bych  tím přispět k bourání mýtů. První z nich je v našem regionu velmi zakořeněn. Mýtus zní: " Čím větší nepořádek, bordel a chlív v ateliéru umělce,  tím více tvůrčí prostředí."
 Mýty škrtám, ale legendy podporuji.
 
Tak jdu tesat tu sochu. Sochu sv. Ivana. Znáte jeho legendu? Byl to člověk, který si důkladně uklidil v hlavě. To není jednoduché, věnoval tomu celý život. Život poustevnický. Jednu chvilku to už vzdával a chtěl před svým harampádím v hlavě zdrhnout. Dokonce se sebral a utíkal z poustevny, z údolí, kde ji měl, takovou jeskyň. Tahle myšlenka úklidu v duši je nadčasová, naddimenzionální. Na kraji údolí se totiž setkal s mužem o 1000 let starším, se sv. Janem Křtitelem. A tenhle člověk mu řekl: " Ne, ne, Ivane. Žádnej úprk, pěkně se vrať a dodělej, co jsi začal. Uklízet se má důsledně a pokud už nemůžeš, bude ti pomoženo. Naštěstí na to nikdy nejsi sám."
 Dal mu fyzický předmět – kříž a on s ním, když se vrátil do jeskyně, vyklidil z hlavy velmi tvůrčím způsobem všechny čerty. Toliko v kostce legenda. Legenda je krásná věc. Je tvůrčí, inspirativní. Také věřím na setkávání přes propast času v dobrých myšlenkách a s dobrými lidmi. Je to tvůrčí to uklízení.

 

Pohádka o,

22.05.2010 22:11

 Pohádky jsou nejznámější ty „pravé“ jadrné, dobro – zlo: buch, prásk a zloduch je na maděru, princezna se vdává a chudý chasník bude zajisté tím nejvhodnějším králem. Volby jsou zajímavá pohádka, asi tam půjdu, i když z důvodu tohoto pohádkového scénáře hojně používaného v našich končinách na všech bilbordech kolem silnic se mi spíše chce odjet k moři, dívat se na krásný čistý obzor. Tenhle scénář, že politik je padouch, my s ním zatočíme a bude lépe, asi zabírá. Vyrábí se tak další politici, které tak do měsíce odsoudíme jako zkorumpované darmožrouty, a máme zase další záporné pohádkové bytosti do dalších voleb. Ještě že jsou volby jen občas, jinak bychom se tam vystřídali všichni. Baví mě v života běhu hledat to pozitivní a převedeno na pohádku se máme vlastně dost královsky. A tak jsem vymyslel, když už k těm volbám půjdu, takový systém.

Nebudu politiky odsuzovat. Vlastně některý je mi sympatický, že do toho jde, jiný méně, méně, méně a ... některý jen opravdu malinko. Tak nějakého vyberu, ale napíšu mu email, že je jako můj kámoš politik a že mu držím palce. Že ho budu podporovat a taky se ptát, jestli všechno, co dělá, myslí vážně. Kdyby to nestíhal, tak že mu pomůžeme s manželkou třeba hlídat děti. Kdyby to na něj bylo moc a propadal politické depresi, tak mu napíšu, ať nedělá voloviny a neztrácí naději. Navíc jsem věřící člověk, tudíž má ve mně taky přímluvce. Taky jsem sochař, takže když to bude dobře zvládat, tak mu pomalu začnu dělat bustu, třeba se někde jednou uplatní. Minimálně jako street art, třeba u Barandovskýho mostu. Spolu s ostatním uměním, co už tam je, můžeme založit malou galerii. No a hlavně můžeme žít v pohádkovém příběhu, kde Maruška, když jde v lednu pro jahody, tak je přinese včas, protože jí kde kdo po cestě pomohl.

 

Ctrl – Home - Del

22.05.2010 21:24

je povel, který když zadáte při prohlížení pošty, tak se Vám smaže všechno to, co chcete, a co víc, i vše to, co jste nechtěli. Zkrátka nezbude nic. Takže pokud Vám někdo napsal a chystali jste se mu odpovědět, už nikdy jej nenajdete. A tak se omlouvám, protože tenhle povel jsem se naučil z praxe, ovšem nechtěné. Například zdravím kolegu mediálního archeologa, ale jen takhle do éteru, protože než jsem odpověděl, zmáčkl jsem sousední spam díky mým neohrabaným kamenickým prstům také společně
 s Home a Del.

 

Chřipka jako prase

13.01.2010 19:46

Je léto a pak zima, horko a mráz, den a noc. Vloni jsem horečně pracoval, teď spím. Dělal jsem, aby se to stihlo do termínu, teď jsem pomalej jak šnek. Mám to lékařsky potvrzený, je zima – hybernuju, doktorka mi včera nebyla schopná najít tlak, pak se doměřila 60 na 100. Co je na tom divného? Nic, je to tak. Někdy lidi tlak maj, někdy ne. Někdy si lidi půjčujou a nakupujou, pak to splácej a nenakupujou. Někdy jsou zdraví, pak dostanou chřipku. Jednou je ředitel galerie tenhle a pak není. Zdálo by se, že život je cyklický, ale ouha, není. Existuje také pravidlo o vstupování do řeky – poprvé – podruhé – možná potřetí – velká milost je počtvrté. Dál už to třeba nejde. Nejsme v prouhu času postrkováni cykly stále. A tak to, co mi z toho vyplývá, je vděk. Vděčnost – poděkování. Za to, kdy je den, za to, kdy je horko, za to, kdy v krásné zimě odpočívám. Za to, že jsem a ne sám.

 

4. ročník symposia Cesta Mramoru

05.08.2009 20:36

Symposium Cesta mramoru žije! Už třetí týden se tesá do mramoru. Ještě tento i příští týden a 16. srpna v 15 hodin Vás všechny srdečně zvu k dobřichovickému zámku na slavnostní odhalení čtyř soch sochařů Václava Gatarika, Barbory Hapalové, Jury Plieštika a Miro Žáčoka. Těším se na setkání.

 

 

 

Mediální archeologie :-)

17.04.2009 17:00

 Vědní obor, kterému se okrajově věnuji, je velice zajímavý a poučný. Vyvinul se tak nějak sám od sebe. Praktikuji jej vždy za chladného počasí. Mediální archeologii mi umožňuje systém vytápění našeho rodinného domu. Používáme kotel na dřevoplyn a zde je nejvhodnějším médiem pro zatápění starý denní tisk. Noviny je lépe před zapálením rozložit a zmuchlat, na ně pak třísky, polínka, škrtnout a je teplo. Při rozkládání jsem si všiml, že velice zajímavá metoda jisté reflexe je noviny před zmuchláním přečíst. Někdy postačí číst pouze titulky. Čas pro mediální archeologii je přímo úměrný ke stavu venkovní teploty a stupni promrzlosti ostatních členů rodiny.

Dnes, po krásném teplém období několika týdnů stačilo pouze trošíčku navečer přitopit, a tak jsem se studiu starých novin mohl věnovat dlouze a vychutnávat všechny finesy této vědní disciplíny, jež tolik bystří úsudek. Navíc hromada starých novin se ztenčila natolik po dlouhé zimě, že bylo možné začíst se do examplářů Mladé fronty Dnes či Lidových novin až z loňského léta.

Důležité je srovnání. Noviny přečtené napodruhé s odstupem jednoho roku potěší, zahřejí i zděsí. Političtí protagonisté a komentátoři zde tvrdí s úsměvem, že se nikdy nemůže stát to, co se následně samozřejmě stalo, s pláčem a zarputilostí varují před jistým příchodem čehosi, co samozřejmě nepřišlo. Slibují jistotu, která nenastala, a varují před hazardem, který se ukázal jako jediným stále platným, pevným a trvalým postojem. Zvláštní odrůda pro povzbuzení mimiky jsou politické radikální sliby. Oproti tomu dlouhodobé informace lze jen těžko najít i při nejpečlivějších mediálně archeologických postupech.

Tento vědní obor je i přes mé sezónní příležitostné angažmá natolik zajímavý a strhující, že se mi jednou dokonce stalo, že mi vyhasl kotel.

Jen jedné záležitosti se trochu obávám, a to je aplikace vědních poznatků do praxe. Pokud bych je aplikoval opravdu důsledně, musel bych přiznat, že žijeme ve společenském systému, který neumožňuje při následných volbách aktivitu těm, kteří se chtějí čestně přihlásit k postoji, jenž se nazývá: Zdržuji se hlasování.

 

Důležitá kapka v moři informací

30.03.2009 21:02

  V předchozím článku jsem udělal chybu v nadpisu. Není to hrubá chyba, spíše nepřesnost. Bylo nepotřebné psát I.díl. Je mi zcela jasné, že už není třeba psát díl č. II. Je to otázka důležitosti. Není třeba zvětšovat důležitost čehosi, co ji již pozbylo. Možná by to bylo na škodu jednomu člověku, kterému by o malou kapku přibylo tekutiny do poháru sebedůležitosti. A sebedůležitost je škodlivá. Mohla by to být třeba kapka přetékající, proto pokud nenapíšu II. díl, věřím, že bude svět o kapku veselejší. A protože nic by se nemělo podle zákonu zachování tekutiny či pozornosti ztratit, raději nechám tuto jednu kapku dopadnout na informaci, která opravdu důležitá je. Vždyť celý zápas mediální pozornosti je o důležitosti.

Ve světě těch, kteří opracovávají kámen, byl za posledních minimálně padesát let důležitou postavou hodnou úcty a pozornosti pan kovář Jaromír Sál. Uměl vykovat a především zakalit kamenické nářadí. Věděl o všech sochařích a kamenících, co dělají, kde pracují a s čím. Většinu nářadí mám od něj. Dokázal dokonce vymyslet a vykovat dláta, která se běžně nepoužívají, přestože v minulosti existovaly. Vzpomněl jsem si na něj právě nyní, když dokončuji kopii jedné gotické Madony v opuce pro klášter trapistů v Novém Dvoře a používám velmi originální dláta, která mi k tomu on speciálně vykoval. Jde vlastně o kamenická dláta, ale ve tvaru dlát řezbářských, ovšem geniálně zakalených, takže jsem schopen tuto sochu dokončit ve stejném vzhledu a technologickém postupu jako v době pozdní gotiky. Tak pan kovář Jaromír Sál tento měsíc odešel do nebe. Ve věku 83. let. A ještě před pár měsíci koval. Když se podívám do polic s mým nářadím, tak jej vlastně vidím. Je důležité, že žil zde na zemi. A tato malá kapka v moři informací má pro mě chuť soli. Pociťuji její důležitost.

 

Plastika Entropia Davida Černého je dobrá (umění vážné – nevážné) I. Díl

15.01.2009 13:29

   Říká se tomu kouzlo nechtěného, ale já myslím, že David Černý není amatér. Je to profesionál. Obdivuji, s jakou propracovaností a důvtipem je dílo provedeno. Trochu se účinkem své sochy zalekl a zaváhal, to je ale spíše sympatické a na významu to nic nemění.

Význam, který jsem v jeho soše našel, ač můj svět sochařství je na zcela opačném konci způsobu vyjádření, je oslovující. Sám jej prožívám, přemýšlím, jak tento fakt změnit, ovlivňuje mě. Tento význam mluví ironickou formou o systému a důvodech vzniku výtvarných děl. O tom, proč a za jakých podmínek vznikají.

Výtvarné umění v prostředí Evropské unie a nejen zde v současnosti ovládají granty a sponzoři. Grant potřebuje galerie, aby přežila, grant potřebuje výtvarník, aby mohl „věc“ do galerie „udělat“ a přinést, grant potřebuje odborný posuzovatel – kunsthistorik, aby mohl napsat článek a ten otisknout ve výtvarném časopisu, který potřebuje grant na to, aby časopis vyšel. Systém grantů je propracován do detailů většího a většího rozměru nevolnictví všech zúčastněných a projevuje se vytvářením dalších a dalších komisí, kde jsou výtvarníci, galeristé, kunsthistorici jako úředníci na obou stranách stolu. Do tohoto jednání vstupují sponzoři, hnací silou je pozornost médií. Souhrnný název je „multimediální umění“.

David Černý poukázal na funkčnost tohoto systému. Udělal to ve velkém. Proplul tímto systémem a na konci postavil za nemalé peníze sochu na VIP místo. Udělal ji tak, že se systém otočil, a ustrnul v údivu, jak se to mohlo stát.

Existuje i výtvarný svět bez grantů. Znám jej, žiji v něm. Ale nechci srovnávat tyto dva světy. Spíše vidím fakt, že jsou díla předem považovaná za vážná, druhá předem za nevážná. Je to zavádějící kategorie. Kamenná socha, ač vážným materiálem zpodobněná, může být nevážnou trivialitou. Naopak socha z plastu se může, ač v groteskní formě, vyjádřit zcela vážně. Někdy může dokonce umění vážné i nevážné přispět k tomu, že se něco vážně změní k dobrému.

Dobrodružství této sochy Davida Černého se ještě vyvíjí, a tak tento článek považuji za I.díl.

 

 

Prezentace knihy Pražská legenda

12.12.2008 21:35

Zveme vás na prezentaci

nového vydání knihy

VÁCLAVA RENČE

Pražská legenda

 

O autorovi promluví

novinář Rádia Česko Adam Drda.

Na klavír hudebně doprovodí

sestra Anna Karola Biolková.

 

Kniha vychází jako první svazek

bibliofilské edice

nakladatelství Kyvadlo v počtu 70 kusů.

 

16.12. 2008 v 18:00 hodin

 

Muzeum Karlova mostu,

Křižovnické náměstí, Praha 1

 

Knihy budou exklusivně v prodeji v Muzeu Karlova mostu.

 

Půl roku

25.11.2008 15:58

  Socha je jako meteorit, ne svým tvarem, ale příběhem vzniku. Kámen, ze kterého bude socha, je po dlouhé věky spojen s planetou. Jednoho dne se oddělí, pomalu putuje, váhá. Potom se dostane do gravitace sochaře. Přitažlivé síly působí oboustranně. Přeskočí jiskra a zažehne se ohňostroj vzniku sochy. Kámen v tomto záblesku přijde o většinu své hmoty, sochař o mnoho energie, kyslíku a když společně dopadnou, mají oba hluboko vrytý čas společného příběhu. Je to čas narození sochy. A tento text je věnování, průvodní list nebo zápis do matriky? Pro mě jako sochaře jsou to slova na cestu. Na cestu soše z bílého carrarského mramoru, kterou jsem dokončil 8.8.2008. Osazena byla v Rakovníku. Je to náhrobní plastika pro maminku jednoho člověka, který má rád výtvarné umění. Nechtěl jsem, aby tento kámen vznikl jen jako kámen smutku či vzpomínky. Jeho název má jméno budoucího děje, jmenuje se „Vzkříšení“. Pro mne zůstane nejvíce vzpomínek na tuto sochu z doby, kdy byla ještě ne zcela otesaná, na dobu, kdy vidím, co z meteoritu může být. Prožil jsem s ním cestu dlouhou půl roku.

 

Čas myšlený a čas daný

30.10.2007 22:50

  Dívám se na svět přes své ruce. To, co mě nejvíce zajímá, je vidět čas. Je čas myšlený a je čas viděný. Čas myšlený je, alespoň pro mne, velice stresující. Čas viděný je krásný, obohacující. Pokud je hlava přesycena starostmi a nedá se ani v noci vypnout, stále přemýšlí. Hodnotí úkoly a čas, který je na ně plánován. Z této rovnice vychází, že času je málo. Úkoly, práce, nutnosti se do kalendáře ani nevejdou. Nezbývá, než se spolehnout na druhý pohled časovosti. Přijít ke kameni a začít tesat. Neplánovat, neobávat se, jen se dívat. Na vše, co má být uděláno, je čas dáván. Je možné jej vnímat. Je jiný. Je to dárek a dárky přece těší.
 
P.S. Pro kamarády, kteří nevěří, že se tahle socha stihne - už je skoro dokončena. 8.11. je na Hradčanské náměstí objednán jeřáb pro její osazení. Tím je čas plánovaný naléhavý, drtící. Čas u kamene je ale stejně krásný. Jen naléhavost a odlišnost těchto dvou je do očí bijící:-)

 

na výstavu mrtvých těl nepůjdu

07.05.2007 22:49

Na výstavu mrtvých lidských těl nepůjdu, je to jednoduché. To, co tvoří lidské dějiny, je podle mého z velké části obsah lidské obraznosti. Je to poklad, klíč a velké tajemství. Chráním jej, vážím si jej. Je z velké části darován v dětství. Nyní jsem natolik svobodný, že mohu o obsahu své obraznosti rozhodovat. No a tím je to jednoduché, proč bych se díval na tuto výstavu, svá tajemství si střežím.

 

setkání

04.05.2007 22:49

Je mnoho druhů setkávání. Asi podle druhu záměru, ať vědomého nebo podvědomého. Připadá mi, že většina setkávání jsou v dnešní době spíše obchodní schůzky. Jsou na bázi využitelnosti. Jsou záměrné. Také většina lidí má vyhraněný záměr - cíl - sen - vizi, ke které směřuje, a využívá všech příležitostí. Setkání s někým je potom příležitost. Nehodnotí se krása setkání, ale prospěšnost schůzky. Čím zajímavější, vlivnější osobnost, tím větší příležitost využití tohoto času k uskutečnění osobního cíle. Chodím na schůzky. Vyhledávám raději setkání. Setkání je dar. Mění. Je dokonce možné, přejít ze spěchu schůzek na úžasnost setkávání. Znamená to ztrátu vytčeného cíle a nahrazení hledáním smyslu. Při objevování smyslu začnou setkání do sebe jakoby zapadat. Jsem z toho nadšený, asi vyhodím diář.

 

Známá - neznáma

20.02.2007 22:48

Známá - neznámá, vědomá - nevědomá je asi cesta sochařství. A pro mě je cesta sochařství způsob života. Zcela se vše propojilo. Práce - tedy sochařství - s mou rodinou, s přáteli, s mým časem, kterému se říká "volný", s mým nadšením i poučením - ze soch povedených i nepovedených. Jenomže když se všechno takhle spojí v jedno, ztrácím hodnocení a rozdělování na povedené - nepovedené. Spíše je to prožívání, až takový odstup, který umožňuje se na vše dívat jako na příběh. Ten nelze hodnotit, jestli je dobrý nebo špatný. To by bylo jako jed, otrava. Ten příběh plyne a místo hodnocení zkouším zažívat a chápat jeho smysl. Pociťuji, že smysl je v něm  neustále. Pochopení tohoto se po nějaký čas vynoří, jsem si ho vědom, hřeje mě, dává mi nadšení. Potom se milosrdně znovu zanoří do plynutí a právě čas dalších událostí a rozhodnutí překryje momentální pochopení smyslu příběhu. Myslím, že toto skrytí, takové "zanoření" pochopení na nějaký čas je opravdu milosrdné. Pochopení je tak nádherný pocit, že mám chuť si jej přivlastnit, hřát se v jeho přítomnosti. To by s postupem času bylo ale nepravdivé, byla by to iluze, snaha o zastavení něčeho, co je plynoucí. A tak své pochopení s nadšením zase opouštím, s důvěrou, že se po mně neznámé sumě prožitých událostí a skutků znovu poskládá a vynoří. Objasní mi jej smysl, který plyne v příběhu neustále. Možná, že i kdyby již pochopení nevyplavalo na povrch, nevadí to. Čím dál více mi ze způsobu sochařského života vysvítá, že lze vnímat přímo smysl svého příběhu. A to je Někdo, s kým lze mluvit. Díky.

 

Název výstavy

25.01.2007 22:47

Sochy příběhy - nazval jsem takto mou budoucí výstavu v muzeu v Jílovém u Prahy. Bylo potřeba říci název, a tak jsem napsal ten nejpoužívanější pro sochy, které dělám. Teď mi to ale vrtá hlavou díky dnešnímu setkání s člověkem, který je velice přemýšlivý a s nímž jsem hodinu a půl strávil v báječném rozhovoru o zkrácení vnímání na pouhé pojmy, nazval to "výroky o skutečnosti". Bojím se zkrácení, nechci přijít o skutečnost. A tak se pokusím o vysvětlení, jen tak, pro sebe, možná i pro někoho, kdo čte dlouhé texty. Pokusím se neříci výrok o mých sochách, ale vrátit název výstavy do krabičky, která nebude otevřena. Pociťuji příběhy, jejich plynutí, jádro, náboj, abstraktní pravdu, konkrétní osobu, která nevědomky příběh naplňuje. Vidím před sebou děj, někoho, kdo je tímto dějem zcela pohlcen, až se stává jeho obrazem, zpodobněním, později ikonou, světcem. Stane se pojmem. Příběh svatého Tomáše - Zaváhání. Příběh svatého Norberta... Příběh toho a toho - to a to. Nejraději by bylo zahodit popisky. Možná by stačily pouze popisky. Jsem člověk, který pracuje s kamenem. Přitahuje mě to. Když dlouho nemohu otesávat kámen, jsem nervozní, kreslím alespoň to, co budu tesat, až bude příležitost. Čím delší je čekání, tím větší nervozita. Potom je možnost, mám čas, mám dar času. U kamene nastává bezčasí, vypínám myšlení. Začíná příběh. Není to vzdálený příběh někoho. Jde o sled uskutečněných rozhodnutí. Rozhodnutí ne myšlenkových. Rozhodnutí rukou, očí. Vtahování do těchto rozhodnutí. Následnost jednotlivých mikro činů - jednotlivých úderů kladiva do dláta v souladu s viděním. V kameni je každý úder zvláštní svou důležitostí. Nelze jej vrátit. Odpadlá část (šibra) se už na původní místo nikdy bezchybně nepřilepí. Je nutné přijmout zodpovědnost za každý úder. Přitom nelze rozumem zodpovědnost řídit. Tesání je nemyšlenkové, síla úderu i směr jsou podvědomá funkce citu. Rodí se dobrodružný příběh. Zažil jsem několik zvláštních chvil při opracování kamene - krystalicky čistý děj toho, co jsem zmateně právě popsal. Byla to chvilka, kdy jsem se díval na své ruce, jak pracují. Popisovaly ne to, co si myslím, ale to, co jsem právě v posledních měsících prožíval. Byl to vzorec mého příběhu. Tvar se obracel, z jedné strany na druhou. Uvědomil jsem si, že to není žádná výjimečnost. Tak se to stává nyní a již to bylo, bude. Ale jak. Odkud to přichází, je a kam jde. To už je silný kafe, kam až zašlo pouhé obyčejné ťukání do kamene. Silný zážitek, osobní příběh, který plynul po nějakou dobu. Ta doba byla těžko změřitelná. Příběh. Příběh Obrácení. Pak další dny jsem měl možnost znovu pracovat - byl to Příběh Zaváhání. Možné bylo napsat popisky, možné bylo začít číslovat - první, druhý. V číslech se ztrácela ta krásná životnost. Přesto jsou to - kameny, mramory, sochy. Pro mě příběhy. Protiřečím si. Popisuji, dělám právě zjednodušený výrok o skutečnosti. Je to nedočkavostí, zítra, až se rozední, půjdu do dílny zažít možná nad kusem mramoru příběh ...

 

Rozhodnutí

20.11.2006 22:45

Na přebalu jedné knihy jsem si přečetl znovu tak často vyslovovanou myšlenku - soud o této době. Nejsem schopen se s ní ztotožnit. Tento soud zní:  "...únikem před neradostnou skutečností moderní konzumní společnosti."
  Nepřipadám si tak obklopen konzumem, nepřipadám si neradostně. Je mi vlastně velice dobře na tomto světě. Mám enormní pocit vděčnosti za každý další den, protože většina z nich je krásných. Možná je důležité, čím se člověk obklopí. Možná, že podstatně důležitější je rozhodnutí a síla naplnit své rozhodnutí. Snad nejpodstatnější je zkušenost, že této síly k naplnění rozhodnutí není člověk schopen a je mu proto dávána. Rozhodnutí však zůstává na každém. Je blbost kritizovat spotřební společnost, vždyť ji ani neznám, nejsem schopen v celku poznat. Poznávám to, co je kolem mě, a to jako spotřební nepůsobí. Vybral jsem si to tak, televizi jsem vyhodil před 10 lety, občas si koupím noviny, když nechci, nemusím. Věci, které mám, mi stačí, další kupovat mě nikdo nenutí. Topíme doma dřevem, studnu máme vlastní. Kdysi jsem se tak se ženou rozhodl. Naše děti tak vyrostly, nyní volí život, jak ony chtějí. Je krásné se na ně dívat a fandit jim. Práci miluji, dělám, co mě baví, a v sochařství mě baví mnoho příběhů. Jedna okolnost je ale na zamyšlení. Všechno je možné ztratit, vše je závislé na jediném. Prožívání osobního příběhu musí dávat smysl. Po dva roky jsem vždy v zimě chodil do nemocnice pod Petřínem. Tuto nemocnici vedou boromejky a zřídily zde také oddělení, kde se léčí děti ze závislosti na drogách. Jmenuje se Detox. Jednou v týdnu jsem si chodil s dětmi kreslit. Odhodlávám se znovu začít i letos. Příští týden začnu. Ty děti jsou perfektní. Jejich příběhy jsou ale velmi silné. Kreslíme většinou portréty, sebe navzájem. Při kreslení často vidím jejich tváře na rozhraní mezi rozhodnutím a bezcílností. Spotřební společnost nebo nespotřební, kultura, umění, zaměstnání, škola, to je úplně fuk. Ony jsou na pomezí rozhodnutí, co má a nemá smysl. Jsou obohaceny o tuto tak základní volbu, kterou ve svém věku 14 - 18 let berou nesmírně vážně. Většina z nich je závislá na drogách proto, že jejich nejbližší jim pocit smysluplného života zdevastovali, nebo i vzali. A přesto mluvíme při kreslení i o tom, že život je krásný. V té chvíli je a bude jistě nadějný i dál. Já to tak beru a je moje představy baví, někdy je rozesmějí. Obdivuji se boromejkám, které Detox provozují. Stát jim pomáhá jen minimálně, provoz tohoto oddělení nemocnice je ztrátový. Úspěšnost vyléčení narkomana je prý obecně možná jen v 10 procentech. Držím řádu sester boromejek palce, aby neztratily v tomto případě přesvědčení o smyslu svého konání. Pokud někdo čtete tenhle blog a máte možnost trochu Detox podpořit, udělejte to. Naše doba není konzumní :-) http://www.nmskb.cz/

 

Ž

30.10.2006 22:45

Tento blog je pro mě pokusem, testem. Jednou mě napadla myšlenka o pravdivosti bez mezí. Představa absence nepravdivosti. Snažím se ji prozkoumat. Není to jednoduché. Ale je to obrovsky přitažlivé. Úvaha je prostá, návod jednoduchý. Nelze ji prozkoumat teoreticky. Je to dobrodružná cesta. Veselá. Dá se vlastně po ní jít jen s určitou dávkou nadhledu, humoru. Říci pravdu vážně je na pováženou. Mám kamaráda kameníka, velice si ho vážím, ten říká pravdu vždy. Má zvláštní druh humoru, těžko pochopitelný. Často dostane přes hubu, asi proto, že není na první pohled znát, jestli to myslí vážně, nebo zda si dělá legraci. Myslí to po pravdě, znám ho. Naposled, když jsme spolu byli na pivu v Libni, tak jsem málem dostal přes hubu s ním.To, co mě láká, je životnost, kterou dostanou všechny události, pokud se držím tohoto pokusu. Možná jsem tak trochu "závislák" na pravdivých situacích. Nelze při tomto dobrodružství používat vypočítavost, ani kalkul. Má žena mi říká, že jsem blázen. Jednou jsem si musel pravdivě přiznat, že mám nutkání jet do Prahy, ale nevěděl jsem proč. A byla to opravdu skutečná situace, zavolal mi jeden člověk a protože jsem byl právě před dveřmi jeho firmy, vešel jsem přímo bez ptaní sekretářky do kanceláře. Udivilo ho to, vymýšlel takovou malou boudu na mou peněženku, jak bych musel zaplatit dopravu kamene dvakrát. Usmáli jsme se a dohodli, že je vše v pořádku. Je to úžasné dobrodružství, vážně. Zkoušel jsem dát všanc pravdě i své přesvědčení, to, v co věřím. Říkal jsem si, že pokud bude mít někdo takovou pravdu, že mě to přesvědčí, tak si to přiznám a změním se. Doporučuji, jednak je to zajímavé, protože jsem si všiml, že ostatní lidi se zájmem poslouchám, ale hlavně vystoupí znovu ta životnost. Taková životnost rozhovorů a setkání, docela nabroušená do rozhraní. Tak jsem se trochu změnil, ale v tom, že jdu za tím, kde je ta životnost. Mám nutkání napsat velké Ž.

 

Má to smysl?

18.10.2006 22:44

Je možné žít v pravdě. Být zajedno v tom, co si myslím, co říkám, co konám a co pociťuji. Pravda má smysl. Podle této jednoduché úvahy je doba vždy zralá na různé druhy a různé dočasnosti smysluplného konání. Někdy má smysl pouze vypracovat si nějaký obnos, aby bylo možno zajistit přežití své, to je nejkrátkodobější smysl naší doby. Zároveň nejvnucovanější. Kolotoč "Pracuj - kup si" a stále dokola je výhodný pro ty, kteří tento kolotoč ovládají, neboť jim umožňuje delší smysl. Jsou schopni získat nadbytek a zařadit do koloběhu ještě "užívej si". Ti, kteří jsou schopni podle nějakých návodů, ať z doby dávné či současné, přistoupit na princip místo "užívej si", "daruj", ti přicházejí pozvolna k otevření dalších dimenzí. V tomto bodu je však důležitá otázka. Je zachována pravdivost? Je možné být zajedno v tom, co si myslím, co říkám, co konám a co pociťuji? Pokud ne, nemá to smysl. Nemá smysl rozdávat. Byla by to přetvářka, na přetvářku se dá si zvyknout. Končí to blbě, není už nadbytek, není co rozdávat, je lépe si přiznat pravdu a vrátit se. Nadbytek je vlastně darován v té chvíli, pokud to je obohacením. Nadbytek přichází. Není to jen materiální záležitost. Nadbytek je právě v tom, že pociťuji smysl a jsem schopen se jím nechat vést. Dokonce tento pocit rozdávat. Vstupovat tam, kde byl smysl ztracen, a snažit se zažehnout naději smysluplného konání, že je to možné. Smysl sám nechat proudit, on přichází a zapaluje. Lidi jsou schopni se nadchnout. Hledal jsem Boha a zjistil jsem, že on je uprostřed Pravdy, je jejím smyslem, on je Smysl. Ale je na to  doba připravená, nebo není. Smysl se jakoby vynořuje a ztrácí. Ne :-) On je tu vždy, to jen nejsme vždy schopni si přiznat pravdu.

 

Budišov - umění v zajetí peněz a politiky

11.10.2006 22:43

Dnes jsem se dozvěděl, že policie zatkla a zavřela starostu Budišova. Celkem mě tato událost rozhodila. Budišov totiž znám a dokonce pro tuto obec pracuji. Pan starosta Péťa byl zavřený za machinace s penězmi na kulturní památku, na opravu zámku v Budišově. A já pracuji na opravě soch u tohoto zámku. Tedy podle smlouvy jsem měl na restaurování krásného sousoší Svaté rodiny letos pracovat, ale z Budišova se nikdo neozval už rok a prý nemají peníze. A zatímco mně stojí v ateliéru sousoší z rozpadajícího se kamene. Někdo se prý domlouval, jak získat peníze, které jsou na sochy v Budišově určené.Tak trochu mi to připomíná, jako kdyby si někdo vyhlédnul invalidu jako dobrej kšeft, systém - koupím mu berle , bude mi vděčnej, dám mu dřevěný, vyúčtuju duralový, zbytek si nechám. Jde jen o to, aby mi někdo na tuto dobročinnost dal správný grant.Jenže já se vzpírám tomu, aby se stávalo umění převážně předmětem kšeftů a politiky. Podle mého je jediná možnost: snažit se pochopit, co umění znamená, snažit se vnímat, jestli něco říká. To je samo  sebou  těžké. Znamená to mít citlivost, čas, touhu pochopit toho, kdo tenkrát sochu nebo obraz udělal. Představuji si, jak dávám svůj vlastní lidský čas do toho, aby byla socha. To jsou hodiny a hodiny. Přijdou moje děti, "táto, nech už toho, pojď si se mnou hrát", "ne, já ještě musím dělat, aby ...". Vlastně proč. Aby jednou někdo vzal tu sochu, co udělám, jako předmět svého kšeftu. Aby se ani trochu nezamyslel nad příběhem té sochy a jen z toho dojil peníze, ať se socha třeba rozpadne. Je to smutný, vzpírám se tomu, vzpírám se politice systémem "dřevěných berlí". Ať se nad tím tito tvůrci grantů zamyslí. Berou tím chuť do života například spoustě sochařů a malířů. Berou jim smysl, proč umělecká díla dělat, proč jim věnovat lidský čas. To potom je i umělec odrbán a ponížen jen na to, že si vydělává na živobytí a je vlastně taky pasován do role kšeftaře. Ne že by takoví nežili. Ale já tomu nevěřím. Jsem asi blázen - optimista. Sochy se dělají do kamene těžko, ale na dlouho. S nadějí, že ti, kteří kolem nich budou chodit, si jich všimnou, budou je chápat a mít rádi. Budou hledat smysl v nich. Ten musí z jejich přítomnosti vyzařovat, protože sochaři je přece dělají s nadšením, že jejich hodiny s kamenem smysl měly.To sousoší z Budišova je krásné, chtěl bych jednou jeho restaurování a kopii dokončit. Ne jako kšeft, ale proto, že ten, kdo sochu dělal, jí dal s radostí kus svého života a to je na té soše znát.

 

Počítač

20.03.2006 22:36

Lidé jsou usilovní ve vytváření dalších živoucích světů. Nevím, zda tyto světy jsou latentně přítomny a my do nich jen vstupujeme, nebo zda je přímo vytváříme. Nevím. Vidím ale s určitostí něco ve svém žívotě. Je zde nový velice po přítomnosti a pozornosti dychtivý svět počítačů. Poutá pozornost, přitahuje ji, nořím se do něj. On žije z naší přítomnosti, mohutní jí, vynucuje si ji. Zabydlujeme se v něm, a tím jej zpětně vytváříme. Dáváme mu energii, živíme jej. Při delším pobytu v něm pociťuji ztrátu tepla, doslova vychládám. Je veliký rozdíl, zda počítač používám ke svému záměru, nebo zda se jím nechám unášet. Rozdíl je v teple - je buď ponecháváno, nebo se ztrácí. Při tvorbě, například když maluji obraz nebo pracuji na soše, tak získávám obrovské množství tepla - vnitřního a postupně i tělesného. U počítačové hry je tomu naopak - ztrácím tělesné teplo a postupně i vnitřní až k bezradnosti a depresi.

 

Blog

11.03.2006 00:00

Napsat myšlenku a vidět její ozvěnu. To je fascinující možnost. Vzpomínám na jednu chvilku v horách, na jihu Evropy. Byl tam neskutečně čistý vzduch, skály a vůbec žádná přítomnost civilizace. Bylo to v Albánii. Nikde nebyl jedinej drát elektriky, žádný signál telefonu. Hledal jsem tam tenkrát kamarády. Ten vzduch byl tak čistý, že jakoby čekal na slovo, které někdo řekne. Zakřičel jsem jména mých kamarádů a skoro jsem viděl, jak ten zvuk běží údolím.Možná je blog něco stejného. Chtěl bych občas zakřičet taky nějakou svou myšlenku, s nadějí, že se někdo ozve. Mnoho lidí se mě ptá na pokračování příběhu mých ztracených kamarádů. Jak mohu odpovědět, když nic nevím. Dodnes čekám, že z těch albánských hor něco zazní. Rád bych přemýšlel na tomto blogu nahlas a pokud dostanu odpověď, bude na světě veseleji.