Rozhodnutí

Na přebalu jedné knihy jsem si přečetl znovu tak často vyslovovanou myšlenku - soud o této době. Nejsem schopen se s ní ztotožnit. Tento soud zní:  "...únikem před neradostnou skutečností moderní konzumní společnosti."

  Nepřipadám si tak obklopen konzumem, nepřipadám si neradostně. Je mi vlastně velice dobře na tomto světě. Mám enormní pocit vděčnosti za každý další den, protože většina z nich je krásných. Možná je důležité, čím se člověk obklopí. Možná, že podstatně důležitější je rozhodnutí a síla naplnit své rozhodnutí. Snad nejpodstatnější je zkušenost, že této síly k naplnění rozhodnutí není člověk schopen a je mu proto dávána. Rozhodnutí však zůstává na každém. Je blbost kritizovat spotřební společnost, vždyť ji ani neznám, nejsem schopen v celku poznat. Poznávám to, co je kolem mě, a to jako spotřební nepůsobí. Vybral jsem si to tak, televizi jsem vyhodil před 10 lety, občas si koupím noviny, když nechci, nemusím. Věci, které mám, mi stačí, další kupovat mě nikdo nenutí. Topíme doma dřevem, studnu máme vlastní. Kdysi jsem se tak se ženou rozhodl. Naše děti tak vyrostly, nyní volí život, jak ony chtějí. Je krásné se na ně dívat a fandit jim. Práci miluji, dělám, co mě baví, a v sochařství mě baví mnoho příběhů. Jedna okolnost je ale na zamyšlení. Všechno je možné ztratit, vše je závislé na jediném. Prožívání osobního příběhu musí dávat smysl. Po dva roky jsem vždy v zimě chodil do nemocnice pod Petřínem. Tuto nemocnici vedou boromejky a zřídily zde také oddělení, kde se léčí děti ze závislosti na drogách. Jmenuje se Detox. Jednou v týdnu jsem si chodil s dětmi kreslit. Odhodlávám se znovu začít i letos. Příští týden začnu. Ty děti jsou perfektní. Jejich příběhy jsou ale velmi silné. Kreslíme většinou portréty, sebe navzájem. Při kreslení často vidím jejich tváře na rozhraní mezi rozhodnutím a bezcílností. Spotřební společnost nebo nespotřební, kultura, umění, zaměstnání, škola, to je úplně fuk. Ony jsou na pomezí rozhodnutí, co má a nemá smysl. Jsou obohaceny o tuto tak základní volbu, kterou ve svém věku 14 - 18 let berou nesmírně vážně. Většina z nich je závislá na drogách proto, že jejich nejbližší jim pocit smysluplného života zdevastovali, nebo i vzali. A přesto mluvíme při kreslení i o tom, že život je krásný. V té chvíli je a bude jistě nadějný i dál. Já to tak beru a je moje představy baví, někdy je rozesmějí. Obdivuji se boromejkám, které Detox provozují. Stát jim pomáhá jen minimálně, provoz tohoto oddělení nemocnice je ztrátový. Úspěšnost vyléčení narkomana je prý obecně možná jen v 10 procentech. Držím řádu sester boromejek palce, aby neztratily v tomto případě přesvědčení o smyslu svého konání. Pokud někdo čtete tenhle blog a máte možnost trochu Detox podpořit, udělejte to. Naše doba není konzumní :-) http://www.nmskb.cz/