Zobecnění

Jestliže se v tomto textu dopustím zobecnění, oprav mě, ty který čteš tyhle řádky :-)

Probudil jsem se dnes do, pro mne, krásného dne. Venku sněžilo, pršelo a občas někde nabouralo auto, neboť počasí nebylo zrovna pro řízení optimální. Pro mou sochařskou tvorbu jako stvořený den, nikam nejedu. Po dobré snídani jsem odešel do ateliéru, zatopil v kamnech a celý den modeloval. Pustil jsem hudbu na max a ponořil se do příběhu sv. Jana Nepomuckého. Zpodobnění muže, který na konci svého životního příběhu, shozen do vody, odchází z tohoto světa, drží se své vize a z druhé strany se naň dívá krásný anděl, snad podoba královny, kterou zpovídal a možná bránil před brutalitou jejího muže - krále. Takto vnímám tento příběh, který modeluji, velice osobně, nemohu jinak, je to můj pohled. Nejsem si jist výsledkem práce mých rukou, nejsem si jist historickými fakty, mám však svou vizi a té se snažím přiblížit.

K večeru již nevidím na práci a tak se jdu projít do obchůdku s italskými produkty, aby bylo doma co jíst: olivy, sýr, artyčoky a víno. Víno, to nekupuji, doma je ho dost z jihu přivezeného. Skleničku vína raději vypiju, než se vydám na zpáteční cestu noční deštivou krajinou. Krásný večer.

Setkám se s člověkem, který si také dá skleničku vína. Je smutný, deprimovaný. Začne hodnotit tento den, tuto společnost, tento svět, tento život. “Vše je špatné, Evropa, Amerika, jih možná, východ snad, v Evropě nikde naděje, lidé jsou smutní, jsou utlačováni, otročí za deset tisíc, dřou v supermárketech.......!”

Takovéto negativní zobecnění života zde, je pro mne překvapující. Kde je můj krásný den? Nikomu neotročím, znám mnoho přátel, mám se krásně, zde na severu dělám to, co je pro mne naplňující, jsou lidé, kteří chápou mé sochy a chtějí je, večeřím v malém obchůdku s příjemnou slečnou Zuzanou, která nám nalévá víno, chci přinést domů z procházky dobrý sýr, který má ráda má dcera, dá si jej k snídani.

Nenechám si vzít svůj pohled na svět, své pravdivé pociťování, i kdyby byla obecně úplně “blbá nálada”. Nezobecním, pro to žiji. Nezapřu to, co cítím, radost, která mi byla dána, nemohu za to.

 
<< blog