Známá - neznáma

Známá - neznámá, vědomá - nevědomá je asi cesta sochařství. A pro mě je cesta sochařství způsob života. Zcela se vše propojilo. Práce - tedy sochařství - s mou rodinou, s přáteli, s mým časem, kterému se říká "volný", s mým nadšením i poučením - ze soch povedených i nepovedených. Jenomže když se všechno takhle spojí v jedno, ztrácím hodnocení a rozdělování na povedené - nepovedené. Spíše je to prožívání, až takový odstup, který umožňuje se na vše dívat jako na příběh. Ten nelze hodnotit, jestli je dobrý nebo špatný. To by bylo jako jed, otrava. Ten příběh plyne a místo hodnocení zkouším zažívat a chápat jeho smysl. Pociťuji, že smysl je v něm  neustále. Pochopení tohoto se po nějaký čas vynoří, jsem si ho vědom, hřeje mě, dává mi nadšení. Potom se milosrdně znovu zanoří do plynutí a právě čas dalších událostí a rozhodnutí překryje momentální pochopení smyslu příběhu. Myslím, že toto skrytí, takové "zanoření" pochopení na nějaký čas je opravdu milosrdné. Pochopení je tak nádherný pocit, že mám chuť si jej přivlastnit, hřát se v jeho přítomnosti. To by s postupem času bylo ale nepravdivé, byla by to iluze, snaha o zastavení něčeho, co je plynoucí. A tak své pochopení s nadšením zase opouštím, s důvěrou, že se po mně neznámé sumě prožitých událostí a skutků znovu poskládá a vynoří. Objasní mi jej smysl, který plyne v příběhu neustále. Možná, že i kdyby již pochopení nevyplavalo na povrch, nevadí to. Čím dál více mi ze způsobu sochařského života vysvítá, že lze vnímat přímo smysl svého příběhu. A to je Někdo, s kým lze mluvit. Díky.

 
<< blog