Vidět nevidět umění

Studoval jsem Akademii výtvarných uměni 1984 – 1990. Když jsem tam přišel v prvním ročníku byl jsem nucen modelovat zátiší s kabátem, hadicí a botama. A jestli bych neměl modelovat nějaký důležitý portrét. Cpala se do toho politika. Vynutili jsme si na profesorech, že jsme modelovali akt krásné mladé ženy a jako portrét jsem vymodeloval Hanse Christiana Andersena, Josefa Lady, potají kardinála Tomáška a tři sochy malého dítěte, mého narozeného syna Lukáše. Ty jsem vysekal do kamene. V šestém ročníku jsme na škole dělali revoluci a pak nastala svoboda. Diplomoval jsem u Profesora Stanislava Kolíbala třemi sochami z kamene a dřeva. Jedna z nich byla socha Zkřížení horizontály a vertikály. V této době umělecké svobody, těsně po revoluci jsem s nadšením poslouchal přednášky kunsthistoriků a teoretiků umění. Nejsilnější přednáška pro mne bylo dvouhodinové vyprávění filosofa Petra Rezka o teorii obrazu nad fotografií jediného obrazu. Bílý čtverec na červeném pozadí, který namalovat Barnett Newman. Tato přednáška se zabývala otázkou, kdo je schopen vidět umění, kdy existuje obraz, co to obraz je.

A je to otázka stále živá. Umění totiž lze vidět, nebo nevidět. Obraz, socha, nejsou barvy a plátno. Není to kámen, nebo bronz. To je materiál, ze kterého obraz, nebo socha vzniká. A je tu člověk, říká se mu umělec, který s tímto materiálem zachází, pracuje, a snaží se vytvořit umělecké dílo. Toto dílo vznikne a je v něm obsažena tato snaha. Určitá dispozice aby vznikl obraz, nebo socha. Pak je tento kámen, plátno, bronz, může to být i jiný materiál, umístěn do prostoru, kam mohou přijít jiní lidé. A v tuto chvíli, kdy přichází pozorovatel, může socha, nebo obraz vzniknout. Ale ne vždy. Většinou ani nevznikne, neboť si pozorovatel před oči dosadí nějaký pojem a ten mu znemožní umění vidět. Tím pojmem je například politický, historický názor, udávaná cena díla, věhlas čí nevěhlas autora, dobové určení, zařazení do určité škatulky. Pozorovatel dílo zaškatulkuje, ale umění neuvidí. Místo něj vidí pojem. Ale existují krásné, vzácné a obohacující chvíle setkání, kdy si pozorovatel nezacloní oči pojmem ale jen a pouze se dívá. Tak jako to umějí děti, nebo jednoduše lidé, kteří chtějí vidět. Spojí se snaha toho co chtěl něco vyjevit a snaha toho, kdo chtěl něco vidět. Pak vzniká umění.

Pracoval jsem na kopii sochy Panny Marie, tesal jsem ji podle originálu Jana Jiřího Bendla, který se zachoval, v lapidáriu NM. A viděl jsem krásnou sochu. Pracoval jsem na tomto kameni celé architektury mariánského sloupu spolu s ostatními sochaři a kameníky 22 let a stále mám radost ze setkání s uměním.

Děkuji všem, kdo jsou schopni čistého pohledu. Přeji všem, ať vidí krásu a umění, je to radostné.

Sochař Petr Váňa
20. ledna 2020

 
<< blog