Realizace

Sousoší

2020

Co bych přál lidem, kteří se nastěhují do nového bytu? Radost, šťastný život, to všechno se mi promítlo v hlavě, když mi poprvé ukázal Karel, jeden moc fajn člověk, projekt a místo. Projekt pěti nových velkých bytových bloků na Krejcárku. Postavila je developerská firma Edifice a požádali mě o navrh sochy. Socha by byla ve veřejném parku, který vzniknul jako součást projektu, přístupná všem. Snažil jsem pochopit toto místo, obyvatele tohoto prostoru a v hlavě mi začala při kreslení návrhu znít písnička. Velmi stará. " nadějí, láskou a vírou.........nadějí, láskou a vírou ..........nadějí, láskou a vírou, se píseň může stát."
A to je přání lidem kteří zde, nejen v těchto nových bytech žijí.

A tak jsem navrhnul sousoší, tři velké kamenné plachty, napnuté v prostoru, v pohybu. Každá ta plocha je jakoby vedená, směřována jedním z principů, jedním z tří přání. Nadějí, Láskou a Vírou. Vytvořil jsem kamenný model teto myšlenky. Od osvíceného investora jsem měl volnou ruku. Úžasné podmínky, úžasné zázemí, mohl jsem se věnovat jen a jen tvorbě. Moc rád za toto děkuji. Bylo mi jasné, že socha musí být v tomto prostoru správně dimenzovaná. Výraz sousoší bude ve svém tvarosloví odlišný od technických staveb v okolí a architektury bytových domů. Nakonec mi vyšla velikost bloků výšky až tři metry. Jsou to opravdu velké kameny. Znám krásný lom na Božanovský pískovec. A zde se opravdu kameníkům podařilo takové bloky vylomit. Hmotnost tří hrubých kamenů pro sousoší byla 36 tun. Odvezli jsme je do dílny mého kolegy kameníka Hynka Shejbala a jeho syna Jana Shejbala. Bloky se vytěžily v srpnu 2019. Práce trvala až do března 2020. Ručně jsme osekali polovinu váhy. A kameny začaly žít myšlenkou. Každy ovládá jeden princip z té písně. První je Naděje, směřuje nahoru. Prostřední je Láska, má hladké hřejivé srdce. Čelní socha Víra , která jde, kráčí. Čelní plochy kamenů jsou obrysy žen, jemně otesané dlátem, Plochy jsou dramatické směry, co nejvíce plasticky prosekány, aby zachycovaly světla a stíny. 16. března jsme sochy dokončili a jeřábem obsadili na jejich místo v prostoru kde je uvidí ti, o kterých jsem přemýšlel na začátku. Mám naději, že je pochopí. Ale nejen oni, všichni, kteří půjdou kolem Krejcárku. Přeji vám radost s Nadějí Láskou a Vírou.

Foto: Jan Křtitel Černý

Socha Madony pro město Police nad Metují

2019

Jak dlouho trvá vytesat z kamene sochu? Jeden rok i déle. To je otázka kterou často slyším a odpověď, kterou říkám. Některé příběhy vzniku sochy jsou ale podstatně delší. Tato socha pro Polici nad Metují tak ale opravdu vznikla. Díky myšlence a nadšení manželů Schirlových, kteří zde žijí a sochu chtěli pro město . Našli si mě a já pro ně pracoval. Místo bylo předem vybrané. V ostatním jsem měl volnou ruku. Jen výraz tváře byl předem definován. Milan Schirlo měl přesný obraz ve své hlavě, co by měl výraz obličeje vyjádřit. Diskutovali jsme o tom dlouhé hodiny. Navrhnul jsem sochu Madony, která sestupuje po schodech dolů – k nám, nese malé dítě, Ježíše. Architekturu schodů a oblouk, ze kterého socha vystupuje jsem navrhnul z božanovského pískovce, kamene tohoto kraje. Socha je z krásně bílého bloku carrarského mramoru. Architekturu podle modýlku vytesal Hynek Shejbal. Já tesal sochu. Milan Schirlo se jezdil s manželkou dívat na obličej sochy. Socha postupně vysvítala z kamene a hledání představy o výrazu tváře Madony bylo obrovsky intenzivní, přerostlo až ve filosofické úvahy a několik bezesných nocí. Ale já vím, už jsem to zažil, že může nastat chvíle, kdy se pohled na tvar kamene spojí s viděním někde hluboko v hlavě, se snem, nebo s vizí, těžko to popsat. Od určité chvíle to již bylo jasně vidět. Sochu jsme dokončili a osadili s Hynkem uprostřed srpna 2019. Od první myšlenky to bylo opravdu rok. 15. srpna byla krásná slavnost odhalení a požehnání sochy, přišlo velké množství obyvatel Police nad Metují. Madona se stala jejich, přijali ji, říkají jí nyní Polická Madona. Je ve veřejném prostoru. Hned vedle kostela na rušné cestě. Když jedu nyní do Božanova do lomu, pokaždé ji vidím.

Strom života 2018

2018

Vytesal jsem sochu z kamene, která je nyní pod vodou. Vytesal jsem sochu z kamene, která je na ostrově. V loňském létě jsem vytesal sochu z kamene, která je na kopci.

Je to trochu básnické zamyšlení, ale opravdu, pro sochy je obrovsky důležité místo, spojení s krajinou, prostorem. Význam a symbolika je čitelná v prostředí, kde je umístěna. Kamenná socha je zranitelná, zůstavá na místě, je s ním spojena. Proto když nalezne krásné spojení s místem, pro které mohla vzniknout a je zde přijata, je to krásné.

Strom života jsem navrhnul pro obec Jámy na vrchol kopce Vejdoch. S myšlenkou vytvořit na toto místo sochu, za mnou přišel starosta Jiří Šikl. Moc si vážím jeho nadšení, opravdovosti a pochopení pro místo v krajině. Pracovat pro někoho jako je on je radost.

Původní jeho myšlenku postavit nad obcí na kopci kříž ke stému výročí republiky jsem rozvedl v možnost vytvořit symbolický Strom života. Příběh, kdy se jednotlivé roky, kmeny a větve událostí proplétají, rostou. Na konci větví rostou lipové srdčité listy. Je to kamenný záznam živého setkávání horizontály a vertikály našich událostí. Křesťanský symbol.

Socha je tři metry vysoká a je vysekaná z božanovského pískovce, stejně jako socha pod vodou a socha na ostrově. Stejně také jsme na této soše Strom života pracovali společně s mým kamarádem kameníkem Hynkem Shejbalem. Setkali jsme ji jako takové malé soustředění uprostřed horkého léta 2018 na usedlosti v krásné pískovcové krajině u České Skalice. A večer po práci jsme premýšleli se sklenkou vína o sochách v krajině. O soše pod vodou, na ostrově, na vrcholu kopce. Jsem šťastný, že má socha může být v této krajině.

Další krásné fotografie od Pavla Juráčka najdete na stránkách obce Jámy, nebo na stránce věnované přímo stromu života.

Socha gymnastky jako vzpomínka na Věru Čáslavskou

2018

S Věrou jsem se setkal v našem údolí, kde žila, jen párkrát, přesto, že žila nedaleko. V centru Černošic, hned vedle kostela. Malý domeček s dlouhou zahradou.

S podnětem vytvořit sochařský památník pro ni, mě oslovil starosta Filip Kořínek. Nejednoduchý úkol. Šlo o místo na soukromé zahradě, hned vedle hřbitova, kde její syn Martin vytvořil vzpomínkové místo podle svého citu. Navrhl jsem kamenný práh, přerušený malými schůdky, kde lze z veřejného prostoru vstoupit do hájemství soukromé vzpomínkové zahrady. U schůdků vstupu je vertikální blok kamene, místo pro sochu, která tento prostor vysvětluje. Je z bílého carrarského mramoru. Práh a schůdky jsou z českého bílého Nehodivského mramoru.

Na sokl ke vstupu jsem vytesal sochu gymnastky. Není to portrét. I když jsem měl k dispozici fotky Věry Čáslavské, chtěl jsem vytvořit z mramoru sochu gymnastky v abstrahovaném gestu. Na konci skladby, krásnou, hrdou a šťastnou. Jak se odpoutává od bloku kamene.

K soše jsem měl možnost studovat pohyb podle modelky - gymnastky. Zajímavé je, jak je tělo současných sportovních gymnastek rozdílné oproti sportovkyním v minulosti. Je to krásné téma. Přemýšlím o nové soše.

Sousoší Géniů pro Národní Muzeum

2017

Je to až neskutečné, jak dlouho vznikají kamenné sochy. Teprve v tomto roce se opravdu dokončuje sousoší Géniů pro Národní Muzeum. V roce 2006 jsem s Hynkem Shejbalem sundaval rozpadajícíse sousoší z tympanonu hlavního průčelí. Z výšky 30. metrů, ručně. Pak jsem sousoší restauroval a po nějaké době bylo rozhodnuto, že se již na budovu nevrátí originál, ale kopie. Originál bude součástí expozice. V roce 2012 jsem začal sekat kopii. V božanovském lomu vylomili lomaři blok. Měl skoro třicet tun. Rozhodl jsem se, že sousoší vysekáme z jednoho kusu, oproti originálu, který byl z transportních důvodů ze dvou. Kámen se musel kvůli velké hmotnosti olámat podle šablon už v lomu. I tak byl problém jej převést k Hynkovi do dílny. Tady se na něm pracovalo nahrubo dva roky. 2015 jsme rozpracovanou kopii převezli ke mě do ateliéru a já sekal definitivní povrch. Jaroslav Kubíček zatím vytvářel kopie kovových zlacených křídel a koruny. 2017 bylo vše připraveno k sestavení v ateliéru. Osazení na budovu Národního Muzea proběhlo na podzim 2017. Originál se instaloval do budoucí spojovací chodby. Teprve v letošním roce bude sundané lešení a konečně si uděláme fotku s novou sochou na průčelí Muzea. Po dvanácti letech práce. Kamenné sochy vznikají dlouho.

Socha na ostrov Vis

2017

"Chci vysekat do kamene postavu muže – Jana z Nepomuku, který stojí na břehu moře. Moře a vítr jsou schopny působit na kámen i na mou mysl. Je to krásný inspirační zdroj. Chci udělat figurální sochu tohoto světce – Svatého Jana Nepomuckého jako člověka, který se s větrem na břehu moře setkal. Toto setkání člověka mění, nelze jej vymazat z paměti. Je to symbol dálky, touhy po poznání, přemýšlení, meditace.

Vím, že socha bude na ostrově, na břehu Jaderského moře. Vytesám ji z našeho kamene – pískovce. Kamene, který se nachází uprostřed pevniny. Pískovec je typický český barokní kámen. Důležité je, aby tvary drapérie zachytily pohyb, vítr. Možná je řešení zvolit návětrnou plochu, hranu postavy, kde vítr zcela přitiskne látku. Na opačné straně bude látka mít volnost pro hru tvarů, pro plynutí, pro působení proudění vzduchu."

Sochu Svatého Jana Nepomuckého u mě objednal Zdeněk Bergman, převozník pražský, jak se sám tituluje. Tento muž je především obnovitel tradice pražských Navalis. Socha vznikala od podzimu 2016 a byla představena na Navalis u Karlova mostu v Praze v květnu 2017. Podle mého sádrového modeli ji nahrubo vysekal Hynek Shejbal. Pak jsme ji převezli do ateliéru v Karlíku a já ji vysekal načisto. Hynek z božanovského pískovce vysekal sokl. Na čelní stranu soklu jsem vsadil oválnou nápisovou desku z červeného slíveneckého mramoru. V červenci jsme všechno naložili do dodávky a vypravili se na ostrov Vis v Chorvatsku, do města Komiža. Zdenek Bergman zde zorganizoval velkou oslavu. Je to obdivuhodný organizátor. Dokázal propojit tolik chorvatských přátel, rybářů ostrova, stavitele historických lodí Pína, profesora etnografie Joško Božaniče, starostku města Komiža Tonka Ivčević , hvarského biskupa Slobodana Štambuka, českého Arcibiskupa Dominika Duku, českého velvyslance a pozval české jachtaře, ktěří připluli v nebývalém počtu.

Tento světec je patronem všech, kteří jsou spojeni s moře a řekami. A nyní má zde kamennou sochu. Až poplujete na ostrov Vis, přijďte ji navštívit.

Celý příběh si můžete prohlédnout na tomto webu.

Kaple Školských sester v Praze Krči 2012 - 2016

2016

Pracuji na projektech, které trvají dlouho. Na počátku jsem požádán o nápad. Nakreslím kresbu. Vidím, jak by to mohlo vypadat, ale je to jen v mé hlavě. Snažím se, aby kresba byla co nejshodnějši s tím, co vidím. Devátého prosince 2016 byla posvěcena nová kaple a obnovená budova kláštera Školských sester v Praze - Krči. Sestry mne před čtyřmi lety požádaly o nápad, a teď vidím kapli dokončenou. Shoduje se s tím, co jsem před roky viděl. Je to zvláštní a jsem za to rád a vděčný. Vděčný sestrám, že nápad přijaly a bez úprav mne jej nechaly zrealizovat. Chtěl jsem v tomto interiéru nechat vyznít dvě barvy. Barvy jako symboly. Žlutou a modrou. Kdysi jsem byl v Amsterodamu na nádherné výstavě Vincenta Van Gogha a Paula Goguina. Oba namalovali obraz Žlutý Kristus. Především Gogh použil barvy významově s takovou symbolickou hloubkou, že mi to přímo bilo do očí. Namaloval obraz, kde je žlutý Kristus a Modrá Panna Marie. Také Namaloval obraz Mrtvého Lazara, který je bílý a nad ním Marie, jeho sestra - v zelené barvě. Modrá a žlutá když se smíchají, dají zelenou. Modré pole na Goghově obraze přijímá žlutá zrna rozsévače, aby mohl vzniknout život. Panna Maria (modrá) přijímá Dítě - Krista (žlutý) aby se mohl narodit život. Proto tato barevnost. Celá kaple je podřízena této barevnosti. Dlažba odráží celý příběh, socha Panny Marie je z modrého kamene (Bardiglio), socha Krista je ze žlutého dřeva, oltář je ze žlutého travertinu. V kamenech se modrá barva shání obtížně, ve vitrážích je to jednodušší. Tam jsou skla pouze těchto barev, okna jsou na jih a barevnost skel ovlivňuje interiér. Nakreslil jsem návrhy vitráží, kde je žlutý Kristus a modrá Marie. Strop jsem navrhoval jako malá souhvězdí Kříže a Koruny. Nakonec jsem navrhoval i lavice a pak i předsíň kaple, hlavní vstup do kláštera, zábradlí. Bavilo mě to velmi. Do zábradlí jsem udělal sochu Svaté rodiny, jak putuje. Takový malý příspěvek k dnešní době. Utíkají před Herodesem do Egypta, jsou na cestě a chrání malé dítě, Ježíška. Stejný motiv je i ve vitráži hlavních dveří. Svatá rodina doputuje do kláštera a její přítomnost zde zůstává. Na osu hlavní vstupní chodby jsem umístil její sochu do niky ve skleněné stěně. Tak trochu se zde vznáší. Sochu jsem vysekal z carrarského mramoru. Její kompozice je téma o kterém přemýšlím již dlouho a toto je skica k velké soše, kterou bych chtěl vytesat. Možná v tomto roce na ni budu mít čas. Muž Josef nese, drží v náručí ženu Marii. Maria drží a nese na svém srdci v centru sousoší dítě, Ježíška. Marie se nedotýká země, Josef je její jistotou. On se malého Ježíše dotýká tím, že nese v náručí Marii. V předsíni je Křížová cesta z malých kamenných zastavení ze žlutého travertinu. Tento týden jsem ještě dokončil mramorovou kropenku a projekt je hotový. Voda v kropence je v modrém kameni, tento kámen se již těží v italských horách kolem Carrary málo. Je krásný. Jmenuje se Cipollino. Našel jsem tam před čtyřmi roky malý blok v uzavřeném lomu a nesl ho na zádech do auta. Hledal jsem modrý kámen proto, aby jsem mohl udělat kapli s myšlenkou žluté a modré barvy.

Via Crucis

2015

V roce 2010 jsem dokončil kapli pro sestry Premonstrátky na Svatý Kopeček u Olomouce. Dokončil, znamená, že byla posvěcena panem arcibiskupem Janem Graubnerem a začala sloužit sestrám. Vždy ale zůstane ještě některý detail, který bude dokončen v budoucnu. Jeden z detailů je Křížová cesta. Omlouvám se sestrám, že mi trvalo tak dlouho, než jsem ji namaloval. Pět let. Jak jsem o tomto tematu postupně přemýšlel, zobrazení jednotlivých zastavení jsem stále měnil. Je to tak hluboké téma, že jsem měl dojem, že nebudu mít nikdy odvahu říci k tomu svůj výtvarný názor. Nakonec jsem ji kreslil v době, kdy odcházela moje maminka. Tato křížová cesta není veselá, ale nadějná. Bez Naděje se nedá žít. Věřím tomu zcela.

Voda a kámen

2014

Spojení živé, tekoucí vody a kamene je zajímavé a poutavé. V Dobřichovicích se město rozhodlo postavit novou školu. Starosta Michael Pánek, který byl hlavní hybatel celé myšlenky, za mnou přišel, aby jsem pro novou školu udělal základní kámen. Nechtělo se mi "vyrobit patník s letopočtem" a tak jsem vysekal kamennou kostku lega. Zvětšenou kostičku lega ve sliveneckém mramoru. Vždyť škola má být hra - to říkal i jeden pradávný učenec, to jsem tam také napsal. Škola hrou. Na kostce lega se to celkem vyjímá. Kámen byl poklepán a začalo se stavět. Do roka a do dne (obrazně) škola stála. Architekt Oldřich Hájek ji navrhnul opravdu citlivě do centra Dobřichovic, krásnou a současnou. Kostička lega je ve vstupní aule, viditelná. V prostoru vedle školy se po jejím slavnostním otevření naskytl ještě jeden nedořešený prvek. Schodiště, komunikační místo, zároveň však prostor pro zklidnění - předělení fregventované komunikace a prostoru atria před školou. Architekt Hájek to vyřešil vodním prvkem. Je zde symbolika toku řeky Berounky, proto i použitý kámen je místní - slivenecký mramor. Prováděl jsem se svým bráchou Tomášem realizaci. Je to jedna z částí velkého projektu nové dobřichovické školy. Byla to velice fajn spolupráce s městem a architektem. Ještě mi zajímá, jak se po čase vodní prvek osvědčí. No přijďte se podívat v létě, až bude horko, a třeba ve spojení s procházkou po dobřichovicko - karlickém sochařském symposiu Cesta Mramoru. Vápenec - Slivenecký mramor je páteří této krajiny.

Pamětní deska v pražské katedrále Svatého Víta

2014

V roce 2012 inicioval Řád svatého Lazara vznik pamětní kamenné desky do pražské katedrály, jako poctu kanovníkům, kteří byli pronásledováni a zemřeli v době totality. Byl jsem osloven, aby jsem navrhnul a vysekal kamennou desku. V místě, pro které byla deska navržena jsou již na stěně obdobné pamětní desky ze sliveneckého mramoru. Materiál mě blízký. Tvar jsem navrhnul v podobě otevřené knihy, kde je napsáno písmo. Pan kardinál Dominik Duka tento projekt přijal a 17.listopadu 2012 mu požehnal. Ještě do konce roku 2012 jsem pamětní desku dokončil a byla odvezena do katedrály. Definitivní osazení a představení tohoto projektu proběhlo, ale až na konci léta 2014. Konečná verze osazení je v prostoru kaple na soklu uprostřed. Jsem rád, že jsem mohl pracovat pro pražskou katedrálu.

Socha pro místo s nejvyšší naměřenou teplotou

2013

Takový meeting point v městě Dobřichovice muže být socha, která připomíná nejvyšší naměřenou teplotu v ČR. Je to rekord z léta 2012. Rtuť teploměru v meteorologické stanici paní Polanecké se tenkrát vyšplhala na hodnotu 40,4°C. Proto jsem sochu udělal jako "teploměr". Kamenný. Z italského bílého mramoru. Uprostřed je z červeného mramoru vsazena rtuť, která dosahuje k naměřenému číslu. Takže Vám zde při čekání snad nebude chladno :-). A kdyby byl tento rekord někdy překonán, přidá se na rtuť další malá kostička z červeného kamene. Je nádherné, že v Dobřichovicích není díky starostovi Michaelovi Pánkovi nikdy daleko od nápadu k realizaci.

Sousoší svatých Cyrila a Metoděje

2013

Požehnání sousoší Svatých Cyrila a Metoděje bylo 30. června 2013 v Moutnici u Brna. Slavnost byla pro mne jako sen. Podařilo se uskutečnit počáteční myšlenku, podařilo se vše stihnout. A tímto dnem ještě vše nekončí. Je to začátek života sochy. Je to den kdy ji lidé v Moutnici přijali za svou. Ten kus kamene zpodobnil jejich myšlenky, jijich úctu k lidem, kteří žili daleko před nimi. Ke dvěma mužům, kteří přišli ze Soluně. Oni uskutečnili svůj sen a to tak opravdově, že do dnes jsou inspirací.

Někdo se mi zeptal, co bylo inspirací pro mě? Nadšení těch, kteří za mnou přišli a začali mluvit o záměru postavit u kostela sochu. Většinou v té chvíli vidím poměrně přesně, jak bude socha vypadat. Potom jde o dlouhou cestu. Udělat vše pro to aby se vize opravdu uskutečnila. A to se stalo. 30. červana tohoto roku. Děkuji Všem. Manželům Dohnálkovým a ostatním lidem z Moutnice. Zoje Altemidu, Anthonisovi Tsolakidisovi, Dominice a bratrům Alexandridisovým. Ti mi pomohli najít v okolí Soluni mramor, dovést ho do Čech. Hynek a Jan Shejbalovi, bráchovi Tomovi, ti sekali se mnou nahrubo podle mého modelu. Především pak své ženě, že se mnou vše vydržela, bylo to náročné. O celém vzniku sousoší je napsán web cyrilametodej.petrvana.info. Zde je možno si přečíst kam až by bylo možné tuto myšlenku dovést. Propojit Soluň, Moravu a Řím.

Pamětní deska pana Kubálka

2012

Pamětní deska pana profesora Kubálka, který byl super vědec v oboru pedagogiky na škole v Všenorech, kde také působil, měla být kamenná. Možná proto mě paní ředitelka školy oslovila. Ale škola, to musí být veselé, ne aby děti chodily kolem kamenné "náhrobní desky". Opravdu, pokud je do kamenné desky vysekané dovnitř písmo, vždy působí jako náhrobek. Něco jiného je písmo vystupující ven z plochy, to už je optimistické. Ale nakonec jsem je přesvědčil, že i když pracuji do kamene, zkusím navrhnout jinou variantu, která by byla vhodnější.....no a nakonec jsem došel až k nerezu. A vida, vypadá to takhle :-)

Madonna na příď domu

2012

V roce 2011 jsem začal pracovat na velké soše Panny Marie pro soukromý dům. Možná chtěli manželé, kteří v tomto domě žijí, sochu velice podobnou té, kterou jsem tesal pro Mariánský sloup. Ale nakonec mi dali volnou ruku. Každá socha by měla najít tvar pro své místo, žít svůj příběh spojený neodlučně s lidmi, kteří chtěli, aby vznikla. Proto vlastně sochy vznikají. A oni chtěli sochu na průčelí svého domu, kterou uvidí denně oni i ti, kteří je příjdou navštívit. Je to silný důvod. Tak, jako si v minulosti na příď své lodě námořníci dávali sochu ženy. Jedna z nejkrásnějších, Níké Samotrácká, žena ve větru, také vznikla na příď lodi.

A tak jsem vysekal přímo do mramoru malou sošku. Pamatuji si na ten zvláštní moment, když se na ni dívali. Nic neříkali a já nevěděl, co se děje. Ještě ten den jsme se domluvili, že mám začít s velkou sochou pro jejich dům, pro jejich příď lodi. Socha je oslovila.

Odjel jsem do italské Colonnaty a tam na soše dva měsíce pracoval. Pracoval jsem v lomu, kde chodí málo lidí, ale občas nějací návštěvníci příjdou. Vše je otevřené. Jeden den položil na sokl rozpracované sochy někdo malou kytku. Pochopil, co dělám. Lomaři zde mají obrovskou úctu k Panně Marii, chrání je. V každé vesnici v horách u Carrary je soška "Madonna per Cavatore". Ochránkyně lomařů. Pracoval jsem potom ještě doma v ateliéru. Nevadilo, že jsem termín nestihnul o půl roku. Manželé měli úžasné pochopení. Osazoval jsem ji poslední den před adventem. Myslím, že tato socha svůj příběh žije.

Fontána v Římě

2012

Fontána v římském Nepomucenu. Pro toto české místo uprostřed Říma na Via Concordia jsem pracoval již několikrát. Nádherné prostředí. Potkal jsem zde mnoho inspirativních lidí, kteří se stali mými přáteli. Díky možnosti být opakovaně hostem koleje Sv. Jana Nepomuckého jsem poznal Řím. A nyní jsem byl osloven panem Rektorem Janem Mrázem, aby jsem zde realizoval sochu Sv. Jana Nepomuckého. Navrhnul jsem mramorovou kašnu se sochou z bronzu. Fontána byla slavnostně odhalena a požehnána kardinálem Dominikem Dukou 23. listopadu 2012. Řím se stal mým inspirativním městem, kde se cítím šťastný.

Interiér kostela Nanebevzetí Panny Marie v Černošicích

2012

Od roku 2008 do roku 2012 jsem pracoval pro kostel Nanebevzetí Panny Marie v Černošicích. Pro mne velká zkušenost. Měl jsem navrhnout celkovou změnu interiéru. A to opravdu celou: dlažbu, výmalbu, nový oltář ambon a křtitelnici, nové lavice, interiér sakristie, nový lustr, koncept osvětlení..... a mluvit se všemi, aby jsem obhájil svou vizi. Děkuji všem, kteří se mnou spolupracovali, diskutovali, přeli se a radili. Myslím, že výsledek není kompromisem, ale uskutečněním myšlenky : Míti takovou víru, vstoupit na hladinu moře a jít za Kristem, neboť On řekl „pojď“. Toto je hlavní motto oltáře, který by jsem vytvořit pro Váš kostel. Spodní část oltáře – stipes – je navrženo jako masa vody s vlnami, ve středu s dávným motivem ryby – Ichtis. Na těchto „vlnách“ pluje loď – bílá, čistá. Na lodi je fyzicky, skutečně přítomen při proměnění Kristus. Loď – mensa – je z bílého carrarského mramoru, stipes ze šedo-modrého mramoru Bardiglio. Ambon je navržen jako pramen. Slovo, které se zde čte, je pramenem. Ambon by tvořily symbolicky dva bílé bloky – dvě části sloupu, tak jako Nový a Starý zákon. Uprostřed pramen vody tvoří vsazená deska ručního skla. Při pohledu shora, bude možné podívat se do „hlubiny pramene“. Na toto navazuje vše ostatní. Dlažba, lavice, výmalba a lustr v podobě dvanácti hvězd , neboť tento kostel je zasvěcen Panně Marii. Slavnostní svěcení obnoveného interiéru kostela bylo 15. dubna 2012.                                                               foto Martina Řehořová

Setkání Jana s Andělem

2012

Realizace se dá v případě této sochy těžko říci. Spíše uskutečnění sochy, sochy na dalekém místě, pod vodou. Všechny podrobnosti jsou na sochapodvodou.cz mé malé vyznání je v blogu. Co dále říci o této soše? Uskutečnila se v roce 2012. Kamenná socha je na dně Slapské přehrady, bronzový odlitek je nyní v Římě, v listopadu bude odhalena kašna. Přijďte se podívat.... do ticha pod vodní hladinu, nebo do krásného, mě tolik blízkého města Řím.

Svatý Jan pro Mníšek pod Brdy

2012

Socha pro Mníšek pod Brdy Červen 2012. Je dokončená kopie sochy Svatého Jana Nepomuckého pro Mníšek pod Brdy. Tato socha má vlastně mnoho autorů. Původní originál je barokní socha od Františka Ignáce Platzera. Kámen, ze kterého byla vytesána, byl po několika staletí natolik narušený, že hrozilo její spadnutí, proto byla socha odvezena do ateliéru manželů Raflových. Sochařka Růžena Raflová ji domodelovala. V loňském roce jsem začal společně s kameníkem Hynkem Schejbalem a bráchou Tomášem sekat do kamene kopii podle domodelovaného originálu. Nyní je dokončená a znovu osazená na původním místě: v Mníšku pod Brdy na náměstí mezi zámkem a kostelem. Je z tvrdého božanovského pískovce. Je to vlastně takové propojení rukou mnoha sochařů přes dlouhou vzdálenost času. A těším se, že snad znovu na dlouho do budoucna.

Socha sv. Jana Nepomuckého pro Kaceřovský mlýn

2012

V roce 2011 jsem začal pracovat na třech sochách se společným tematem – Sv. Jan Nepomucký. Byla to náhoda, ale velmi zajímavá. Jedna z nich bude pro náměstí v Mníšku pod Brdy, tato pro Kaceřovský mlým a třetí bude 40m pod vodou Slapské přehrady.Sochu pro Kaceřovský mlýn jsem navrhoval s jediným daným předpokladem, je umístěna v nice. Nechtěl jsem aby byla schovaná v tomto otvoru ve zdi. Navrhnul jsem postavu Jana Nepomuckého, jak se dotýká vody, vln řeky a za ním jsou naznačeny oblouky mostu. Vlny přesahují niku a postavu jsem tím mohl vysunout do popředí. Má světlo, které modeluje jeho plasticitu. Sochu jsem vysekal z trachytu, je to trochu tvrdý kámen (složením žula) ale vím, že vydrží. 28. dubna 2012 byla socha osazená na svém místě. 

Portret Alice Salomon, Berlin

2011

16. února proběhla na universitě Alice Salomon v Berlíně vernisáž nově umístěné sochy – portrétu zakladatelky této university, který jsem modeloval. Portrétní tvorba je zajímavý a závazný obor sochařství. Nejtěší je konfrontace se vzpomínkami těch, kteří portrétovaného člověka znají, nebo znali. Oni jsou ti, kteří mají právo na hodnocení. Pokud se jejich vzpomínky setkají s tvary sochařského portrétu a „rozsvítí se“, oni poznají v těchto tvarech hodnotu, je to velké zadostiučinění pro sochaře. Alici Salomon jsem znal jen z fotografií, při vernisáži mě bylo jasné, že portrét se nestal pouze sochařským dílem, možná rozsvítil několik vzpomínek a tím získal svou hodnotu. Jsem rád, že tato má realizace v Berlíně našla své přijetí a pochopení. Také díky Dr. Matthiasovi Gleitze, kterému děkuji.        http://www.ash-berlin.eu                                                                                                           http://www.asbbs.de/aktuelles/nachrichten/2011/2011-02-16.html

Naše Paní nad Vltavou

2011

Obdivuji sestry Trapistky, rozhodly se postavit v Čechách klášter a za tři roky jej na zelené louce u Poličan na neveklovsku opravdu postavily. Tato komunita přišla z italského Vitorchiana, naučila se česky a začala zde žít. Měl jsem možnost jim pomoci, spolu s Hynkem Schejbalem a Tomášem Váňou jsme pro jejich kostel vytesali oltář a ambon z kamene, který sestry přivezly z Itálie. Celkový projekt kláštera navrhnul architekt Marco Annoni. Trapistky nazvaly klášter: Naší Paní nad Vltavou. Chtěly vyjádřit touto symbolikou, že klášter, zasvěcený Panně Marii se přimlouvá za celé Čechy, protože chápou Vltavu, jako řeku, která tímto územím protéká. Uprostřed srdce chtějí mít sochu, která tuto myšlenku vyjadřuje. Navrhnul jsem ji jako sochu Panny Marie, která nese ve svém srdci spící dítě Ježíše a kráčí po krajině po níž stéká voda. Socha je z italského mramoru, krajina je z české mrákotínské žuly. Sochu jsem tesal v Itálii a v Čechách Jan a Hynek Schejbalovi vytesali krajinu. Vlastní kámen krajiny je zbytkem bloku pro Mariánský sloup v Praze. Věnovali jsme sestrám kámen, protože ony se za příběh postavení sloupu přimlouvají a velmi dobře jej znají. Před několika lety věnoval klášter ve Vitorchianu tři veliké kvádry pro pražský sloup. Až nyní si uvědomuji, jak se vše zvláštním způsobem propojuje.

Sousoší pro Svatý Jan pod Skalou

2010

Velké kamenné sochy nelze vytesat za jeden rok. Mnoho let se odvíjí před vlastní prací v kameni myšlenka, že by byla možnost jejich vzniku, či obnovy. Mnoho let dozrává rozhodnutí, nezávisle na sochaři, který bude moci jednou na soše pracovat a on to často zatím ani neví. Jsme součástí daleko širších příběhů, aniž to víme. Od roku 2005 do 31. prosince 2010 jsem pracoval na sousoší Panny Marie, Sv. Jana Křtitele a Sv. Ivana pro malinké, ale velmi důležité městečko. Pro Svatý Jan pod Skalou. Toto barokní sousoší bylo v minulosti zničeno. Vymodeloval jsem podle fotografií sochu Panny Marie a z fragmentů poskládal a domodeloval sochu poustevníka Ivana. Potom jsem dva roky spolu s kameníkem Hynkem Schejbalem tesal do pískovce nové sochy. Jsou velké, jednu chvíli, když napadnul sníh a práce bylo ještě mnoho, jsem zapochyboval, zda všechno stihnu. Stejně tak, jako to bylo v životě v legendě o sv. Ivanovi. Při práci se často sochař velmi hluboce identifikuje s tematem. Stejně tak jako jemu i mě bylo pomoženo. Dostal jsem rozměr času, ve kterém je možné dílo dokončit. Díky rodině, přátelům, díky všem přes propast časovosti. Přečtěte si legendu o tomto poustevníkovi, je stará, její poselství je úžasné. A odehrála se tady blízko. Ve vesničce Svatý Jan pod Skalou.

Suchdolská Madonna

2010

V tomto roce jsem v létě mezi prací na pískovcovém sousoší pro Svatý Jan pod Skalou pracoval na malém mariánském sloupu. Sloup je z mramoru. Pro mé plíce je mramor odpočinek, proti pískovci je mramorový prach zdravé povětří :-) Vznikla tak Suchdolská Madona. V Suchdole mám nyní mnoho přátel, je u nich.

Kaple Premonstrátek

2010

 Klášter sester Premonstrátek na Svatém kopečku u Olomouce byl po navrácení v dezolátním stavu. Kaple byla v době komunismu přestavěna na tělocvičnu. Byl jsem přizván, abych navrhnul a realizoval celou novou koncepci – vizi. Byla to pro mne dlouhá a zavazující práce, nelehká, ale krásná. Poprvé jsem mohl ovlivnit celý prostor, od stěn, dlažby, lavic až po oltář a okna. V květnu tohoto roku se dokončila podstatná část a kaple mohla být vysvěcena. Zbývá ještě vytesat sochu Panny Marie, křížová cesta a další. Tento sakrální prostor však již žije, stalo se tak v roce 2010.

Kopie andělů pro portál břevnovského kláštera v Praze

2009

Rok práce, rok společně s pískovcem, který se jmenuje Libná a rok se sochami malých andílků. Rok práce, kdy jsme spolu s kameníkem Hynkem Schejbalem a restaurátorkou Luckou Trunečkovou trealizovali kopie soch pro vstupní bránu břevnovského kláštera. Sochařskou výzdobu brány v roce 1740 vytvořil Karel Josef Hiernle. Sochu svatého Benedikta, velkou kartuši se znakem kláštera, kterou nesou dva andílci i dva velké anděly s insigniemi opatství vytesal z jemného hlinitého pískovce. Po 250 letech byl stav této krásné sochařské výzdoby takový, že hrozil pád z brány. Před 20. lety byly provedeny kopie levého anděla a sv. Benedikta. Kdo je sekal nevím, snad to zjistím. Nyní došlo na ostatní sochy. Sundali jsme je jeřábem a odvezli do ateliéru. Lucka poslepovala originál, domodelovali jsme jej, Hynek přivezl blok z Libný, osekal jej nahrubo a pak jsem mohl vytesat povrch do definitivního tvaru. Tohle čtyřikráte dokola. Celý rok závod s časem. Jak sochy v ateliéru vylézaly z kamene dávala jim moje dcerka jména. Velký pravý anděl s mitrou se jmenuje Floriánek, levý andělíček který nese kartuši je Vojtíšek, pravý je Tonda. Je to tím, že jsme při tom četli pohádkovou knížku Z notesu svatého Petra. Dnes jsem poprvé viděl portál bez lešení. 29. listopadu 2009.

Portrét Alice Salomon

2009

Zítra jedu na vernisáž. V zimě jsem modeloval portrét Alice Salomon. Je to velká osobnost, která před I. Světovou válkou založila mnoho škol a věnovala se sociálním otázkám. Mě ale více zajímal její obličej, výraz. Znal jsem jen pár fotek. Na každé fotce se tato žena dívá jakoby skrz pozorovatele, na to co je důležité, ale těžce dosažitelné. Na odlití do bronzu, ani na vysekání do kamene nebyly finanční prostředky, proto jsem jim do německé školy u Hannoveru věnoval odlitek v patinované sádře. Nevadí, důležitější je pro mě setkávání s vizemi lidí i přes propast časovosti.

Madonna pro Trapisty v Novém Dvoře

2009

Před rokem jsem byl přizván k tomu, abych vytesal kamenné sochy pro klášter Trapistů v Novém Dvoře. Trapisté v Čechách vytvořili společenství a prostor, který je obdivuhodný. Měl jsem možnost diskutovat s převorem Samuelem několikráte v klášteru i u mě v ateliéru o sakrálním umění. Nejvíce mě zaujala jeho věta: „ ..žádná socha pro nás nemá cenu, pouze ta, která pomůže být dveřmi, které vedou tam, kam usilujeme jít – k Bohu „ bylo to jednoduše řečené, člověkem, který je velmi umělecky vzdělaný a který mluví teprve dva roky česky. Samuel viděl rozpracovanou sochu, kterou jsem začal tesat před 19. lety – kopii Třeboňské Madonny. Je to socha z opuky, kterou jsem chtěl jednou dokončit pro naši rodinu. Přes tuto zimu jsem ji dokončil a její místo bude v klášteru trapistů v menší kapli, která je součástí konventu. Našla své místo. Našel jsem přátele, kteří o sakrálním prostoru uvažují velice hluboce a jsou také schopni své úvahy přeměnit ve skutečnost. Pokud bude někdo projíždět touto krajinou kolem Mariánských lázní, stojí za to jejich klášter navštívit a vidět tento kostel. Klášter Nový Dvůr

Socha Immaculaty pro Vitorchiano

2008

V květnu 2008 jsem prožil měsíc života v italském Vitorchianu, kde jsem měl možnost uskutečnit další část práce pro pražský Mariánský sloupu. Pár podrobností jsem o této cestě napsal na http://marianskysloup.info. Pracoval jsem zde spolu s kamarády kameníky Tomášem Váňou a Hynkem Schejbalem zadarmo na třech dílech velké soklové části pod dříkem sloupu. Pískovec pietra dorata nám věnovalo město Vitorchiano, žili jsme v malém kamenném domku ve vinicích, který nám půjčily sestry trapistky, které zde mají klášter, živily nás a Lazariáni z Prahy nám zaplatili transport kamene. Je to vize, která se pomalu naplňuje: udělat Mariánský sloup z radosti a bez peňez. Byl to krásný kus kamenického života v prostředí s maximální možností soustředění na práci. Jako poděkování jsme dohromady vysekali malý mariánský sloupek pro klášter Trapistek a pro Vitorchiano. Tomáš sekal sokl, Hynek sloupek a já jsem vysekal sošku Imaculaty. Pracovali jsme z místního kamene peperino a osadili jsme ji na nádvoří kláštera.

Socha Imacullaty pro Černošice

2007

Celkem vyčerpán, ale šťastný, dokončil jsem sochu Panny Marie Imaculaty. Je 17. srpna 2007. Tuto situaci s jinou sochou, ale stejným tematem jsem již prožil. Nyní jsem tesal sochu do sliveneckého mramoru, tenkráte do božanovského pískovce. Tato je 160 cm vysoká, ta, kterou jsem dokončil 22.května 2003 ve dvě odpoledne, byla 230 cm vysoká. Dodnes si ten čas pamatuji. Když sochař dlátem podepisuje sochu, svou kamenickou značkou, je to zlom. Loučí se. Je šťastný, unavený a smutný zároveň. Šťastný, že vidí svou vizi, kterou po dlouhou dobu nosil v mysli. Unavený normálně jako každý, kdo mlátí dlouhé hodiny kladivem do dláta, ale také z napětí, které je tvořeno zodpovědností za každý úder. Smutný, protože odchází z mých rukou kámen, se kterým jsem se sžil natolik, že bych jej nejraději nikam neodvážel. Nemohu psát tento průvodní text jinak, než osobně. Každá socha Panny Marie je pro mě velký příběh. Tyto příběhy se spojují. V celek. Ovlivňují mé myšlení. Snažím se zpětně vyprávět, co jsem zažil. Ne co jsem chtěl vytvořit, sochy již jsou z kamene dokončeny. Před sedmi lety jsem byl požádán, abych vytesal kopii sochy Imaculaty pro Staroměstské náměstí v Praze. Nevěděl jsem, do čeho vstupuji. Je to velice silný příběh. Původní sochu tesal Jan Jiří Bendl v roce 1650. Socha byla v roce 1918 rozbita. Fragmenty sochy se dochovaly v pražském lapidáriu. Bendl byl úžasný sochař, pochopil jsem jeho vizi, vnitřní vzorec, podle kterého sochu vytvořil. Kompozičně je to přechod mezi světem hmotným a nehmotným. Je to napjatý oblouk, tvořený světem kamenných tvarů a pohledem Marie. Pochopení této sochy a jednotlivé události při jejím dokončování mě přinutily napsat malou knížku. Socha je nyní umístěna u Týnského chrámu v Praze do doby, než se lidé smíří a bude možné postavit celou stavbu mariánského sloupu na původním místě. Před rokem jsem dostal možnost vrátit se znovu k práci na Imaculatě. Její místo bude v Černošicích. Dostal jsem volnou ruku pro zpodobení vnitřní vize, kterou jsem poznal na staroměstské soše. Po svém. Pracoval jsem v kameni, který je z tohoto kraje. Z mramoru. V průběhu prací jsem dostal možnost vydat druhou knížku. Vlastně pokračování. Tyto dvě sochy jsou součást jednoho příběhu, nejen mého. Zvu Vás, tedy i Vašeho. 17.srpna 2007

Reliéf pro zpovědnici

2007

V roce 2005 jsem pracoval na novém interiéru kostela sv. Rocha v Praze. V tomto dokončeném prostoru chybělo jediné, vyřešit zpovědnici. Navrhnul jsem nový tvar, místnost, do které proniká světlo zvenku prosklenou střechou. Teprve v letošním roce 2007 došlo k realizaci. Na čelní stěně této dřevěné stavby je reliéf, ten jsem vysekal do sliveneckého mramoru. Není velký, ale asi vysvětluje, co jsem chtěl v kameni napsat.

Socha Putti pro Arcibiskupský palác v Praze

2007

   V roce 2007 byla dokončena kopie sochy Putti pro Arcibiskupský palác na Hradčanském náměstí v Praze. Tesat kopie podle originálů původních soch je příležitost potkat sochaře, starší o několik století. Je to zdroj poučení a přátelství přes propast několika století. Při práci na této kopii jsem se seznámil s pozdně barokním sochařem Františkem Ignácem Platzerem.

Snímání sousoší géniů z Národního muzea

2006

Sochařství znamená také pohybování se sochami. Na jaře 2006 jsem byl
postaven před problém vymyslet sundání rozpadajícího se sousoší Géniů z
budovy Národního muzea. Znamená to přijmout stoprocentní zodpovědnost a
rizika s tím spojená. Sousoší má tři metry, tři a půl tuny a nelze
použít jeřáb ani vrtulník. Je 30 m vysoko.

Naučil jsem se při přípravě na tuto práci a při samotném transferu mnoho
a trochu více zešedivěl. Ale stálo to za ten pocit na konci. Někdy
přemýšlím, že u takovéto práce je tolik náhod a neznámých, tolik
možností průšvihů a skoro je to pohybování se na hraně, až skoro
pociťuji dobrotivou ruku někoho, kdo nás vede a ochraňuje. Díky za to.
Za mě, za mého kolegu kameníka Hynka, za lidi z muzea a lešenáře, kteří
tam nahoře nad Václavákem s náma byli.

Socha Madonny pro kapli Boromejek v Římě

2006

Na podzim jsem dokončoval menší sochu madonny z italského mramoru botticino. Spojilo se mi v této soše mnoho. Madonna je pro mne asi nejdůležitější možnost vyprávět příběh svůj, mé ženy, dětí i možnost zamýšlet se nad konkrétním životem této ženy Marie a jejího dítěte. Je zde také univerzální téma.V té době jsem odjížděl na nějaký čas do Říma k sestrám Boromejkám. Kámen, ze kterého jsem sochu dělal je odlomený z velkého bloku, který jsem přesně před deseti lety zpracovával na oltář pro kostel sv. Karla Boromejského pod Petřínem v Praze. Když mi tento fakt došel, bylo mi jasné, že sochu musím do Nepomucea boromejkám přivést. Nacpal jsem sochu do zavazadla a děsil se, co váha zavazadla na letišti způsobí. Letadlo doletělo, socha se nerozbila. Socha Madonny je v kapli Nepomucea v Římě.

Transfer gotických soch do New Yorku

2005

V roce 2005 transferoval sochař Petr Váňa společně s kameníkem Hynkem

Shejbalem originály gotických soch pocházejících z huti Petra Parléře na
výstavu „PRAGUE THE CROWN OF BOHEMIA“ v Metropolitním muzeu v New Yorku.

Tento projekt Váňa se Shejbalem připravovali několik měsíců a v září
započala složitá pouť dvou jeden a půl tunových soch za oceán. Sochy
byly sejmuty ze soklů v lapidáriu Národního muzea v Praze, ve
speciálních konstrukcích převezeny kamionem do Frankfurtu a letadlem do
New Yorku. Po skončení výstavy sochy v Metropolitním muzeu sochař znovu
uzavřel do konstrukcí a transferoval zpět do Čech na Pražský hrad, kde
na výstavě Praha koruna Čech byly vystaveny do dubna 2006. Poté byly
znovu v ochranných konstrukcích převezeny zpět do lapidária. „Oddechnul
jsem si po této složité sochařské cestě, když jsem mohl vedení Národního
muzea zpět předat neporušené gotické originály parléřových soch. Děkuji
za pomoc a pochopení všech, kteří s námi tuto cestu připravovali a
účastnili se takto technologicky složité, ale úspěšné pouti. Parléř by
se divil, že jeho sochy doputovaly až za hranice světa, který on si
tenkrát dokázal představit.

Bradáč

2005

Setkal jsem se s kamenem, který má velmi starý příběh. Nejsem historik, mohu jen vyprávět, co jsem viděl před sebou. V roce 2005 jsem byl jedním osvíceným donátorem – panem Bergmanem, zakladatelem První všeobecné člunovací společnosti osloven, zda by jsem mohl vytesat kopii starodávného reliéfu, který byl ve 12. století umístěn na románském Juditině mostě. Tento kámen sloužil pražanům jako nejstarší vodočet a v kronikách je zmínka o „hlavě Bradáče, kterému při povodni dosahovala voda ...“ Ve skutečnosti nikdo neví, co tato kamenná hlava zpodobňuje, kdo ji vytesal a proč. V říjnu jsem začal na kopii pracovat a bylo to pro mne poučné z mnoha důvodů.

Socha Madonny v Nezabudicích

2005

Sedmého srpna 2005 byla v Nezabudicích posvěcena Opatem Strahovského kláštera Michaelem Pojezdným socha Madonny, na které jsem pracoval jeden rok. Donátoři této akce obnovy mariánské sochy, která stávala na rozcestí nad vesnicí, mě dali zcela volnou ruku a já mohl vytesat poprvé Madonnu podle své vize. Chtěl jsem udělat sochu Marie uprostřed silného proudu – větru, který ji zároveň drží a zároveň není jednoduché jím kráčet, protože toto rozhodnutí znamená opouštět přebytečné, zdržující, pohodlné, nadbytečné řešení. Její plášť je podřízen směru větru. Není to vítr, je to tok smyslu příběhu, kterým jde, věří mu a nese střed této své víry na rukou. Je do tohoto smyslu zapojena. Cítím to tak.

Za velkorysou důvěru donátorů, Ing. Ladislavu Patlichovi a Prof. Romanu Makáriovi. Děkuji.

Sochař Petr Váňa, 8. srpna 2005

Kostel sv. Rocha

2005

V roce 2005 jsem měl možnost se podílet na obnově interiéru kostela Sv. Rocha v Praze na Žižkově. Tento kostel je v půdoryse založen na nádherné elipse. Napsal jsem na začátku svůj názor na řešení interiéru Pateru Szabovi, který je knězem velmi svěžího vnímání s obrovskou organizační schopností a on jej přijal.„Kostel sv. Rocha je loď,má směr, příď, stožáry pilastrů i kapitánský můstek. Je to loď Naděje. Vstupuje se na ni skrze vodu křtu, není pevně připoutána k molu. Lze projít vodou a nastoupit. Směr Naděje je vidět před přídí, září zde v dálce bod,kříž, ústřední bod naší Naděje.“ Začal jsem tedy pracovat nejen na kamenném oltáři a ambonu, ale také na nové mramorové dlažbě, návrhu vstupní vitráže. Hlavní organizační tíhu nesl vikariátní technik Petr Wolner. Železný rám více než 6 krát 4 metrů velké vstupní vitráže vykovali otec a syn Kučerové a vlastní vitráž podle mého návrhu sestavila huť Jiřička – Coufal. S kamenickými pracemi mi pomáhal můj bratr Tomáš, kameník Milan Šturm s Petrem Škarvanem. Jmenuji všechny, kteří se na této práci podíleli, protože je to tak a byla to spolupráce, která mně přinesla mnoho nádherných zkušeností.

Kostel sv. Vavřince v Nezabudicích

2004

Na jaře roku 2004 jsem byl vyzván, abych navrhl novou liturgickou úpravu presbytáře malého, ale nádherného kostela sv. Vavřince v Nezabudicích. Tato malá obec na kopci nad přívozem Oty Pavla na řece Berounce, je místo, které již dlouho znám. Krajina je prastará, tvoří ji prvohorní krystalické břidlice. Všechny sochařské památky byly většinou v minulosti tvořeny v jiném regionu z jiného materiálu a sem převezeny. Nejkrásnější sochy v okolí jsou pískovcové subtilní sloupy se sochami světců ve Zbečně a na Křivoklátě. Navlhnul jsem oltář z pískovce. Kostel je zasvěcen sv. Vavřinci, který jako jáhen byl pro svou víru umučen – upálen na roštu, který se stal ve výtvarném ztvárnění jeho atributem. Z kamene jsem tedy vytesal rošt, ve kterém je vpletena látka, jako spojení tvrdého, nekompromisního tvaru s měkkým. S realizací oltáře a jednoduchého ambonu a hlavně s novou kamennou dlažbou se mnou velkou měrou spolupracovala firma Kámen Ostroměř. Celá tato přestavba presbytáře by se nemohla asi uskutečnit bez velkorysosti Prof. Romana Makária, který je typem osvíceného donátora – dává sochaři svobodu v jeho rozhodnutí a toho si vážím. Sochař Petr Váňa říjen 2004

Sousoší Vzkříšení Krista pro pražskou Loretu

2004

V roce 1998 jsem začal pracovat na kopii barokního sousoší Vzkříšení Krista pro pražskou Loretu. Práce trvaly sedm let a 1.května 2004 provinciál řádu kapucínů dokončené dílo posvětil. Je možné popisovat sochu od vylomení kamene, až po chvíli, kdy ji jeřáb osazuje na místo, kam je určena. Je možné psát o kameni, technice opracování, rukopisu, který zanechává dláto na definitivním povrchu, modelaci figur, kompozičním schématu. Pokud sochař pracuje na sousoší šest metrů vysokém po dobu sedmi let, je možné napsat jistě celou knihu. Dnes, kdy je sousoší dokončeno, vidím jako nejpodstatnější napsat to, co mi celý tento příběh řekl o sochařství samotném. Velký faktor je čas. Čas sedmi let. Přijmutí zodpovědnosti za rozhodnutí dokončit takto velkou práci. Přijmutí smyslu. Tento smysl musí být vyšší, než jen zajištění finančních prostředků pro vlastní rodinu. Zpravidla přichází po úvodních velkých krocích jako je nákup kamene, stěhování originálu do ateliéru a začátku odlamování velkých kusů určitý pocit nemožnosti dokončení. Pracnost promítnutá do časových možností vyvstane najednou v takové velikosti, že pokud by byl smyslem vzniku sochy pouze finanční přínos, závazek se stane neunesitelným břemenem. Poznal jsem, že v této rozhodující chvíli je třeba zcela se při práci oprostit od myšlenek. Smysl si nelze naordinovat, on zde latentně tichounce je přítomen. Oproštění od myšlenek je svoboda sochaře. Řídit myšlenkami své ruce je stejně hloupost, není možné určovat rozumem, teď uhodím jednou zde a pak dvakrát tady. Každý den je potom stejný. Stojíte u kamene a odsekáváte přebytečný materiál. Vnitřní vize Vás žene ke tvarům, kterým tyto přebytečné vrstvy překážejí. Čas se stává nepočitatelným. Je dokonce tak trochu natahovací. Ve chvilce, kdy zcela vypnete myšlení, je možné zažít zvláštní propojení mezi původními tvary historické sochy a novými tvary, vznikajícími pod vaším dlátem. Nemusíte už běhat detailně okukovat originál, zapamatujete si logiku, vnitřní konstrukci a cítíte rukama i ty tvary, které jsou již na originálu dávno odlomené, nebo dodatečně nesprávně namodelované. Někdy jsem se jakoby setkal s kolegou sochařem, který před několika sty lety přede mnou tesal stejným způsobem původní sochu. Z otisku jeho dlát se dá vyčíst jeho mentalita, energičnost, výška postavy, musel jsem se až usmívat. Z kompozice, ze směrů os lze zase poznat touhy a vize. Způsob prosekávání otvorů odhaluje, kam až vnitřní vize hnaly sochaře. Tyto zážitky s kamenem se pro mě však staly závažnější, než jsem očekával. Sochař J. M. Bruderle, podle jehož poničené sochy jsem prováděl kopii, byl velkorysý ve své vizi. V průběhu práce na takto založené kompozici se setkal s mnoha problémy. Materiál, který zvolil, nebyl ideální. Podle historických záznamů zemřel vyčerpáním při práci. Dnes je pochován v prostoru Lorety. Sousoší po něm dokončil sochař Prachner. Nebylo možné neodečíst z povrchu originálu i tyto skutečnosti. Uvažování o smyslu sochařství se tak pro mě stalo znovu naléhavou myšlenkou. Při práci na soše je možné zažít jeden velice šťastný okamžik. Najednou Vám dojde, že po dlouhotrvající mravenčí činnosti, je k dokončení celého díla již jen malý krůček. S nadšením začnete dotahovat plasticitu tvarů, dočišťovat kouty, zbavovat sochu sleposti, vyvstává najednou taková živost. Tuto chvilku jsem měl možnost zažít přímo v prostoru Lorety, kde jsem měsíc s mými přáteli kameníky dokončoval povrch po sesazení jednotlivých částí. Tím se stala Loreta jedním z míst, které se asi už nesmažou z mé sochařské paměti. To, co poznávám, se snažím uložit do kamene, nebo na plátno. Říkám těmto svým volným sochám nebo obrazům příběhy. Nejde ani tak o jejich popis, nebo osoby. Jde o jejich smysl. Je možné pociťovat jeho jemné vanutí, to zachytává mou obraznost a já nemohu jinak, než jít, stoupnout si ke kusu kamene a pokusit se o tomto vanutí vyprávět. Dostal jsem pozvání, za které jsem vděčný, bratři kapucíni mně umožnili vystavit tyto mé volné sochy a obrazy, které vznikaly ve stejné době, kdy jsem pro ně pracoval na kopii sousoší Vzkříšení Krista. Chtěl bych jim tímto poděkovat, bylo to sedm krásných sochařských let.

Kostel sv. Kateřiny v Mladých Bukách

2000

Farní kostel svaté Kateřiny v Mladých Bukách je původně gotická stavba, později v baroku přestavěná, s mobiliářem, který byl zhotoven v 19. století. Asi neexistuje velký a malý kostel, je prostě kostel jako místo důležitého setkání. Pochopil jsem zde, že lidé do tohoto prostoru chtějí v každé době vstoupit a realizovat své nejlepší představy o řemesle a umění. Oltář, který jsem navrhoval, jsem chápal jako spojení barokního a gotického tvaru. Jako kámen, který nechce přehlušit vše, co je zde z předcházejícího snažení lidí, ale jako kámen, který přichází v logické řadě v současné době.
Oltář i ambón je ze dvou druhů mramoru, červeného sliveneckého a bílého mramoru Botticino. Ze stejných materiálů je i schod a dlažba.

Vitráže pro kapli řádu Milosrdných sester svatého Karla Boromejského

2000

K návrhu vitráží mě přiměly sestry Boromejky, které ve svém areálu nemocnice pod Petřínem v Praze vybudovaly novou kapli. Tři velká okna o rozměrech 120 x 210 cm, možnost vlastní volby tématu i pro mne nový způsob vyjádření byly velkou výzvou. Nakreslil jsem svůj pohled na příběh Panny Marie v čase a sestry Boromejky jej přijaly. V prvním okně z levé strany je Zvěstování . Je to sestupování. Modrá barva je mariánský symbol a bílá sféra ji obklopuje. Prostřední okno je Nanebevzetí. Modrá barva je tažena vzhůru a bílá, jiskřivá sféra ji přijímá. Je to vystupování. Třetí okno je Zůstávání. V bílé přítomné, jiskřící sféře je pramen modré, který zde zůstává v krajině Země, kde se odehrály oba předchozí děje.

Kaple sv. Vavřince pro řád Kapucínů v Praze

1999

Interiér kaple sv. Vavřince pro řád Kapucínů vznikl tak, jako dva roky předtím kaple v kostele sv. Josefa. Materiál, ze kterého jsme tesali oltář, ambón, svatostánek a sedes je opuka. Základ oltáře tvoří dvě masivní desky ze sliveneckého mramoru. Tento princip kříže doslova prostupuje a spojuje celý oltář. Vrchní deska byla prosekána a nasunuta na mramorové desky.
Kaple byla posvěcena panem biskupem v roce 1999. V roce 2000 jsem vytesal pro tuto kapli sochu Panny Marie. Měl jsem rok na přemýšlení o podobě této sochy a tento rok se změnilo přemýšlení o soše v úvahy o mém vztahu k Marii.
Sochu jsem vytesal bez modelování přímo do opuky v prosinci a před vánocemi jsem ji osadil v kapli.

Kostel svatého Bartoloměje v Zábřehu na Moravě

1999

Rok po dokončení oltáře pro kostel svatého Bartoloměje v Praze, mne požádal děkan František Eliáš o návrh oltáře pro děkanský kostel v Zábřehu na Moravě, který je zasvěcen stejnému světci. Když jsem pro pražský kostel řešil možné varianty kompozičního začlenění drapérie ( kůže), jako atributu sv. Bartoloměje, došel jsem k pěti variantám a myslel jsem si, že víc nemohu objevit. Nyní jsem byl před stejným úkolem znovu na jiném místě, v jiném prostoru, v jiných podmínkách. Uvědomil jsem si, že se nic neopakuje, vše je znovu jiné.
Oltář je kombinací červeného italského mramoru Rosso Alicante a bílého mramoru Botticino. Drapérie je vyřezána ze dřeva.

kostel Nejsvětějšího Salvátora v Praze

1998

Práce pro kostel Nejsvětějšího Salvátora v Praze byl pro mne a mé kamarády kameníky čas, který se nezapomíná. Pracoval jsem zde společně s Hynkem Shejbalem, Petrem Benešem a mým bratrem Tomášem Váňou na kopiích čtyř barokních soch, které v baroku vytvořil Jan Jiří Bendl. Z božanovského pískovce jsme vytesali čtyři dvaapůl metru vysoké postavy evangelistů, celou novou balustrádu a tři vázy portiku průčelí budovy. Štukové části restaurovali Jan Bradna a Jiří Novotný. Kamennou dlažbu na balkoně jsme tenkráte pokládali s mým tátou. Práce trvala čtyři roky. Kopie soch jsme osazovali 11.11.1998. Požehnal nám Tomáš Halík, pro kterého jsme pracovali.

Zrodil se tenkráte základ naší huti, pracujeme spolu příležitostně dodnes. Sochař sám na velké zakázce neobstojí bez zázemí. Vylomení bloku, transport, předsekání hrubých tvarů a pak pomoc s osazením dokončené sochy je možné udělat pouze s těmi, se kterými chcete zažít, co byla kamenická huť při velkých stavbách. Toto vědomí přežívá, nelze jej zapomenout, pokud jím člověk jednou projde.

Kostel svatého Bartoloměje v Praze

1998

V roce 1996 jsem byl přizván řádem Šedých sester svatého Františka ke spolupráci s architektem Antonínem Malcem na obnově interiéru kostela sv. Bartoloměje v Praze. Měl jsem možnost pro tento kostel navrhnout a vytesat nový kamenný oltář a do dřeva vyřezat sochu Krista na kříži. Zároveň s oltářem jsem zhotovil z kamene pro tento kostel také ambon, kropenku a architekturu svatostánku. Práce trvala tři roky.
Kostel je zasvěcen svatému Bartoloměji a proto jsem do kamene oltáře vytesal atribut tohoto světce - jeho kůži, jako kamennou drapérii , ve které je uprostřed umístěn ostatek. Jako materiál jsem použil carrarský mramor. Drapérii jsem tesal bez modelu přímo do kamene. Myslím, že v sochařství je jedna krásná věc, člověk zde plně přijímá zodpovědnost za své rozhodnutí, v kameni se nedá nic vrátit. Dřevo je stejné , je jen měkčí a má větší živost, chtěl jsem udělat sochu živého Krista.

Interiér kaple řádu Kapucínů pro kostel svatého Josefa v Praze

1997

Tato kaple vznikla v bývalé kryptě pod kostelem svatého Josefa v Praze na Náměstí Republiky, jako tiché meditační místo, bratří řádu Kapucínů.
Pracovali jsme na realizaci tohoto nápadu společně s mými přáteli kameníky Petrem, Hynkem, Tomášem, Petrem a mým tátou Josefem tři týdny přímo v areálu kláštera. Žili jsme v tomto společenství naplno s řádovými bratry a chápeme tuto práci také jako vyjádření toho, o čem jsme přemýšleli a diskutovali.
Kaple byla posvěcena v roce 1997.

Kostel svatého Karla Boromejského

1996

V roce 1995 jsem pro řád Milosrdných sester svatého Karla Boromejského nakreslil návrh nového oltáře pro kostel v Praze. Presbytář kostela svatého Karla Boromejského je vysoký, čistý, vyklenutý prostor. Na zemi je položena dlažba leštěného suchomastského mramoru, který má temně červenou barvu.
Pracoval jsem na kamenném oltáři, ambónu, svatostánku a sedes do roku 1996, kdy byl nový oltář o velikonocích vysvěcen. Snažil jsem se o napětí vyklenuté, leštěné, mramorové plochy v protikladu s hrubě opracovaným povrchem. Použitý je italský bílý mramor Botticino a český temně červený Slivenecký mramor.
Dodnes váhám, zda do této řeči leštěných a hrubě ploch, umístit bronzové sošky osmi skutků milosrdenství podle původní kresby.

Rotunda svatého Petra a Pavla na Budči

1994

V roce 1992 jsem si udělal malý kamenný model oltáře, který by vyjadřoval pohyb a zároveň působil neměnností místa. Dva tvary, které mají protichůdný směr a samy od sebe by se převrátily, drží a svazuje třetí kamenný tvar. Oni jej nesou, ale on jim dává jednotu a stabilitu.
Model jsem měl v ateliéru a když mi v roce 1993 otevřel P. Jaroslav Ptáček rotundu Svatého Petra a Pavla , měl jsem pocit, že tito dva apoštolové, kterým je kostel zasvěcen, jsou jako ty dva kameny, které jsou spojeny tíží a funkcí, kterou nesou. Oltář jsem vytesal do opuky, kamene, který je charakteristický románské době a blízký tomuto místu.
Další informace o rotundě na Budči si můžete přečíst zde.

Kaple kněžského domova ve Staré Boleslavi

1994

V roce 1994 jsem byl přizván architektem Petrem Bílkem ke spolupráci na interiéru kaple pro kněžský domov ve Staré Boleslavi. Chápal jsem, že je potřeba vytvořit oltář, u kterého bude na menším prostoru i více kněží. Chtěl jsem udělat oltář jako pevné stabilní místo, ke kterému kněží přicházejí a o kterém vědí, co je jeho středem, je jim to dobře známo. Oltář je z bílého mramoru. Střed je viditelný ze čtyř stran a tvoří jej blok ručního skla, kde je uprostřed vložen zlatý pruh.
Spojení kamene a skla má velké napětí. Kámen může sklo snadno rozbít, ale může jej také chránit. Sklo může do kamene vnést světlo.

Kaple Svatého kříže v Berouně

1991

Návrh interiéru této kaple vznikl na základě mé diplomové práce na Akademii výtvarných umění , kde jsem byl v ateliéru profesora Stanislava Kolíbala. Udělal jsem tři sochy a jedna z nich byl kříž. Tento kříž je na čelní stěně kaple. Oltář a ambón jsou z bílého mramoru. Svatostánek je kombinací mramoru, leštěné mosazi a skla. Kaple byla dokončena v roce 1991.
Kříž je pro mne nejen zkřížení vertikály a horizontály, je to také jeho prostor a vše, co se od něj odvíjí, děj.