Galerie No.1 Řevnice

01.08.2003 - 31.08.2003

Výstava soch a kreseb v soukromé galerii No1 v Řevnicích se konala v průběhu srpna 2003. Úvodní slovo pronesla PhDr. Hana Seifertová.

Úvodní slovo:

Petr Váňa patří k nejmladším výtvarným umělcům, kteří se zde představují. Absolvoval Akademii výtvarných umění v roce 1990 u profesora Stanislava Kolíbala a od té doby se věnuje rozmanitým činnostem, které – jak se zdá – ho svým rozdílným charakterem spíš povzbuzují než rozptylují. Pro sakrální prostory vytváří oltáře, které mají vlastnosti kamenných skulptur, restauruje barokní sochy, provádí jejich kopie v kameni, zabývá se volným sochařstvím a s ním související kresbou. Přátelství s bratry Formanovými jej dokonce přivedlo k divadlu. Petr Váňa je mimořádně nadaným organizátorem i složitých, nesnadno uchopitelných podniků. Z jeho popudu se realizuje právě teď v sousedních Dobřichovicích velmi zdařilé sochařské symposium „Cesta mramoru“, kde pracuje ve vzájemném společenství pět sochařů různého uměleckého založení, jež ovšem spojuje hluboký zájem o práci s mramorem. Někdy jsou Petrovi aktivity spojeny s neobvyklými událostmi, které – jak sám autor říká – jako by mu byly předurčeny, jakoby do nich – již připravených a předem daných vstupoval. Takovou událostí je pro něj např. snaha o obnovu mariánského sloupu na Staroměstském náměstí – pískovec pro nový šestimetrový sloup tohoto sousoší byl z iniciativy Petra Váňi a dalších zastánců této myšlenky vylomen v Indii a pod jeho dohledem složitě dopravován do Prahy. Podobně Petr přistupuje i ke své volné tvorbě – impulsem jsou pro ni konkrétní události, v nichž ex post rozpoznává jejich osudový význam. Jde zpravidla o vztahy k bližním, k rodině, k okolí. Označuje je velmi důrazně za příběhy – příběhy života, za cestu, odehrávající se v jakémsi pozitivním proudění, ve vanutí, do něhož lze vstoupit, v němž může člověk žít s nadějí. Takové je myšlenkové pozadí jeho kreseb a soch, také těch, které jsou zde na výstavě.

Shodou okolností, nebo – jak říká Petr – shodou předem připravených náhod jsem bezprostředně po návštěvě jeho ateliéru na začátku tohoto týdne otevřela jeden časopis a přečetla si zde vyznání málo známé kanadsko-mexické malířky Agnes Martinové. Tato zastánkyně minimalistického umění vyjádřila v textu z roku 1960 své životní a umělecké postoje: zřetelně vidí výsluní i temnotu života a možnost umělce vydat se na cestu mezi těmito životními polohami. Formulace myšlenek solitérní, přísné, až tvrdě asketické malířky mi připadaly překvapivě blízké tomu, co Petra Váňu přitahuje a oč se ve svém umění rád pokoušel. Také pro Martinovou jsou v souvislosti s uměním důležité pojmy život, cesta, proudění, záře. Dovolte mi citovat několik vět z jejích úvah: „Všichni věříme v život, cítíme jistou oddanost. Cítíme se povoláni žít tak dobře, jak jen dobrý život může být. Život je dobrodružství. Dobrodružství jsou však svízelná. Je to těžká práce a nevíme, jak bude pokračovat a jak skončí. Pokud jsme na pravé cestě, nemáme žádnou volbu: inspirace – (jako vodítko tvorby) – k nám přichází jako překvapení. Řídíme-li se jím, jsou naše životy svěží. Musíš najít svou cestu. Jen tehdy, jsi-li na cestě rozvíjení svých možností, můžeš být šťastný. Štěstí znamená být v záři života – cítit jeho proudění.“

PhDr. Hana Seifertová ,

<< Zpět na seznam výstav

petrvana@petrvana.info