Setkání s andělem - 1. příběh: Andělé na střeše

Chtěl bych Vás provést výstavou, rád si s lidmi povídám. Je to i pro mne zajímavé. Cesta mezi sochami, kresbami a obrazy ve Strahovském klášteře je pro mne cesta zpátky do příběhů, které se mi spolu s kameny vybavují. Musím se usmívat.

Ta výstava je v prostoru Rajského dvora Strahovského kláštera. Jmenuje se Setkání s andělem. Proč právě tady a proč setkání s andělem je příběh z minulosti a z budoucnosti. Je to na dlouhé vyprávění.

1.příběh: Andělé na střeše

Ty na výstavě nejsou, ale jsou velmi blízko

Bylo to v roce 1993. Vylezl jsem z Akademie, zažíval krásnou svobodu. Tvořit sochy, sekat je do kamene. Ale kde? A tak jsem budoval ateliér. Měli jsme pozemek na konci světa, bez elektriky, bez osvětlení. Sad jabloní, kde se pásly dvě ovce. Dřevěnou boudu jsem jako ateliér postavil s tátou. A tenkrát mě Honza a Jirka, dva starší renomovaní restaurátoři, přizvali do projektu. Restauroval se Strahovský klášter. Na římse nad portálem do Památníku písemnictví byly dva andělé v žalostném stavu. Jeden betonový jako výdusek ze sedmdesátých let, jeden rozpadlý barokní, kamenný originál. Oni budou restaurovat, já sekat kopii. První dvě velké sochy.

Sekali jsme na těch sochách rok s Petrem Bártou, kamarádem ze střední v Hořicích. Sehnali jsme krásné dva bloky hořického pískovce a začali. Nebyl to úplně jadnoduchý úkol. Podle originálu se seká dobře, pokud je to kvalitní socha, je to radost a poučení. A barokní sochař Filip Ondřej Quitainer býval virtuoz. Podle druhotného betonu se seká blbě, modelace povrchu je jiná než kamenický rukopis, části jsme museli domýšlet. Občas přijela nějaká komise a radila. Učil jsem se jednat. Neměli jsme žádnou techniku, jen kladivo, dláta, pár klínů, pajsr a starej hever. Kameny stály na trámkách přímo na trávě. Obrátit blok, posunout, nebo postavit, byl fakt s tímhle vybavením oříšek. Blok na jednoho anděla měl z lomu přemíru, byl o metr vyšší. Odsekat to špičkou po kouskách bylo na týden. Tak jsme vysekali kapsy a naprali tam klíny a ulomili celej vršek nastojato, bylo to riskantní, hlavně pak tu tunu kamene pajsrem schodit dolu. Ten kus bloku leží od té doby vedle ateliéru.

Zažil jsem poprvé dobrodružství vysekání sochy od začátku až do konce. Od hledání bloku v lomu až po osazování na střechu kláštera. Dotýkání se originálu a hledání původního rukopisu. Jaký měl tenkrát ten sochař dláta? Odkud a kam postupoval? Začínalo mi svítat s kompozicí, vnitřním vzorcem, podle kterého je socha sekaná. Modelací detailů. Jak jí transportovat, kam uvázat lana, kde má těžiště. A ten anděl měl trpělivost a pomalounku vysvítal z kamene. A když začínal mít tvář, výraz, pohled, najednou se ta socha jakoby rozsvítí, začne vyjadřovat určitou osobitost. Na to se dá navázat, to se dá sekat dlátem víc a víc, aby ta osobitost byla patrnější. Prohlubovat záhyby drapérie, aby nebyla slepá. Pak nastane ta zvláštní chvilka, kdy je socha hotová. Ta se nesmí přetáhnout ani uspěchat. Už se nesetkávám s blokem kamene, ale sochou anděla.

Objednali jsme náklaďák, jeřáb. Andělé odjeli ze sadu jabloní, když už jsme jedli jabka ze stromů. Odletěli na římsu střechy Strahovského kláštera. Potkávám je stále. Anděl je krásný téma. Vysekám jednou anděla po svém.

Pozvánka na výstavu

Anděl

Andělé na Strahovském klášteře

<< blog

petrvana@petrvana.info