Setkání s andělem - 13. příběh: Madonka

Sochy mají svůj domov tam, kde je lidé přijmou do své pozornosti.

Všimnul jsem si, že pokud se některý obraz, nebo socha ocitne v domě, je to jako by ten, který jej vytvořil, byl tak trochu také přítomen. A tím je to vlastně velice zavazující. Něco jiného je veřejný prostor, nebo galerie. Kdysi na Akademii jsem slyšel super přednášku filosofa Petra Rezka o teorii, co je to obraz (a vlastně také socha). Obraz vzniká někde mezi tím, kdo ho vytvořil a tím, kdo jej pozoruje. Málo kdy je umělecké dílo vidět. Někdy je nedostatečně vyjádřené ze strany umělce (není co pozorovat), někdy si jeho pozorovatel místo čistého vidění a zažívání dosadí naučený pojem a je vymalováno. Socha, obraz jako by nebyla. Kus kamene a člověk kolem sebe procházejí a míjejí se. Socha nemá místo v pozornosti. Jenže o co závaznější je dělat na soše, která bude uprostřed rodiny. V centru domu. Bude mít stále co říkat?

Sekal jsem sošku Madonky pro rodinu Dočekalovi. Chtěli si ji dát doprostřed domu. Je to osmičlenná rodina, sochu budou mít ve své pozornosti dětské oči. Chci, aby je provázela a byla jim blízká, zároveň byla malým tajemstvím. Celou dobu, kdy jsem na této sošce pracoval, jsem na ně myslel.

Dnes je u nich doma, v jejich pozornosti. Několikrát jsem byl pozván na návštěvu. Teď jsem je požádal a odnesl jim tuto sochu na výstavu do Strahovského kláštera na měsíc a půl. Na výlet :)

Připadá mi, že kolem soch je částečně vidět jejich příběh.


Časosběrné video sekání Madonky

Madonka

Madonka

Madonka

Madonka

Další části příběhu:

 
<< blog