Setkání s andělem - 8. příběh: Stojící torzo

Torzo ženy jsem modeloval několikrát, jako studii. Někdy je možné některé tvary zjednodušit. Je to o hledání proporcí, vztahu detailu a celku, aby socha vyjadřovala harmonii, nebo stejný výraz jako model. Ale tohle torzo není podle konkrétního modelu. Je to moje představa o propojení abstrahovaných tvarů, aby mohly vyjadřovat krásu ženského těla. Je to odpoutání od modelu. Je to vlna, která se na jedné straně vydouvá, na druhé prohýbá a naopak. Vysekal jsem ji po tom, když jsem se vrátil z výletu do Benátek. Toulali jsme se tam po muzeích s dcerou Anežkou a já si kreslil všechno a všude. Neměli jsme žádný cíl, jen se dívat a povídat si. A tak jsme se najednou ocitli v muzeu Peggy Guggenheimové, před sochou stojícího torza od Giacomettiho. Vyprávěl jsem Anežce všechno, co znám, ale pak jsem se jen díval na něco, co mi došlo až tady. Ta socha je veselá. Většinu torz znám jako ženské tělo bez rukou a hlavy. Jako studie dobrý, ale někdy je dojem divný, protože ty chybějící části tam stále hledáte. Vidíte krk, ale schází hlava, ramena bez pokračování rukou. Smutný. Ale tady bylo torzo jako plocha, na které jsou dvě prsa a klín, jako by se usmívaly. Skoro jako nakreslený smajlík. Přijel jsem domu a hned začal sekat. Svoji podobu torza z bílého mramoru. Torza nehledáte nic mimo, ale díváte se mu do tváře krásy, která stojí před vámi. To jsem chtěl říci.

Kam dál v uvažování? Jak by šlo vyjádřit sedící ženské tělo? Tu křivku prohnutí posadit, nebo položit? Příště :)

A hezký rok 2017. Mám ještě pár příběhů o sochách z výstavy, která je v Praze na Strahově do konce ledna.


Další části příběhu:

 
<< blog